Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zničení viteálu............................... Tento týden se pro Harryho neuvěřitelně vlekl. Vysloveně trpěl každou hodinu, každá hodina se nemilosrdně táhla. Hlavně hodiny obrany proti černé magii byly nesnesitelné, protože je profesorka pořád nabádala k tomu, aby měli oči na štopkách. Jediným zdrojem radosti se pro Harryho stal famfrpál. Jen tam mu jako na potvoru utíkal neuvěřitelnou rychlostí. Každý trénink mu dával naději, že poprvé jako kapitán zvedne nad hlavu pohár. Harry nepochyboval o tom, že má vítězství na dosah. Věděl, že má před sebou hodně dobrý tým.. Měl tři vynikající střelkyně, dva dobré odrážeče, sice se ještě moc nepodobali Freddovi a Georgovi Weaslyovým, ale rozhodně to byli dobří odrážeči. Ronův brankářský výkon se trénink od tréninku lepšil. Jeho jediným problémem zůstávala tréma. Pokud se mu stalo, že pustil gól byla tu ještě velká šance, že se přestane soustředit a pustí další. Nad svými výkony se Harry často zamýšlel, zdálo se mu, že nehraje tak dobře jako dřív. Teď se mu stále častěji stávalo, že se v letu zamýšlel nad Voldemortem, začínal spřádat plány. Prostě se jen tak zastavil a nechal zlatonku zlatonkou, aby si odletěla, za chvíli si uvědomil co dělá a pustil se za ní, ale v zápase by ji chytil jiný chytač. Harry se urputně snažil, aby se mu to nestávalo tak často, účinek byl opačný. Nakonec se Harry dočkal, nastala sobota. Hned brzy ráno se do jejich ložnice vplížila Hermiona. Potichu vzbudila Harryho, po něm Rona. Pak vyběhla z ložnice, aby se mohli v klidu převléknout. Ron ji nejdřív odbyl, potom si vzpomněl co je čeká, vyskočil z postele, ale přitom se praštil do hlavy o postel, tak zase zpátky žuchnul do peřin. Měl štěstí, že se nikdo z jeho spolužáků neprobudil. Harry už byl skoro oblečený, když si Ron teprve obouval ponožky. Harry musel ještě najít neviditelný plášť, sám aby nevěděl, kam ho v létě dal. Konečně ho našel. Vyšli s Ronem na schody, tam se k nim přidala Hermiona. Harry přes sebe přehodil Neviditelný plášť. Společně vyšli portrétem Buclaté dámy. Potichu prošli chodbami až do Vstupní síně. Co nejtišeji otevřeli bránu. A vyšli do chladného nepřívětivého rána. Všude kam se jen podívali se válely chomáče šedivé mlhy. Neměli čas si prohlížet mlhu. Šli směrem k Hagridově boudě. Ron a Hermiona zamířili k ní, ale Harry pokračoval dál. Do Zapovězeného lesa. Přišel na palouk před lesem, vytáhl z kapsy kus syrového masa, který mu dala Hermiona na přivoláváni testrálů. Chvilku se nic nedělo, ale pak z lesa vystrčil hlavu první zvědavý testrál. Okřídlený kůň, podobný drakovi začenichal a vydal se k Harrymu. Chňapnul po masu tak, že málem Harryho připravil o ruku. Harry ho pohladil po hřívě a vyškrábal se na jeho hřbet. Když se mu to povedlo, testrál zvedl hlavu. „Hmm, Londýn, let prosím do Londýna, Willsonova třída 17.Rozumíš???“ ptal se zvířete Harry. Vypadalo to, že testrálovi je Harry ukradený. Najednou však roztáhl svá obrovská kožnatá křídla a vznesl se. Harry nebyl na tak náhlou změnu připraven, zapotácel se. Málem z testrála spadl. Zachytil se jeho krku a už letěl. Nestačil se ani pořádně posadit. Celou cestu ho do boku tlouklo testrálovo křídlo. Jednou testrál nečekaně zahnul, Harry sklouznul a vypadalo to, že spadne. Držel se testrála jenom rukama. Nakonec se mu nějak povedlo se zpátky na testrála vydrápat. Harry nevěděl jak dlouho letěl, ale připadalo mu, že letí několik let.? Konečky prstů měl úplně promrzlé!!! Myslel, že ho budou muset z testrála odmrazit, když sesedal. Byl v nějaké ulici. Na jejím konci byla mosazná tabulka z nápisem: „TŘÍDA GEN. WILLSONA.“ četl Harry. Nemohl uvěřit, že se sem dostal. Přišel k testrálovi: „Mohl bys tu na mně počkat, já si musím jít něco vyřídit, něco důležitého. Když tu počkáš dostaneš dobrůtku.“ sliboval mu. Nevěděl, jestli mu rozumí, ale byla to jediná možnost. Poplácal ho po hřbetě a vyrazul hledat dům číslo 17. Procházel ulici, ale nenašel nic. Na samém konci ulice objevil ruinu domu. Před tím to byl nepochybně velmi nádherný dům. Dál už nebylo nic, jen pole. Harry se pozorně podíval na ruinu. Už chtěl odejít, když si všimnul, že nad dveřmi zůstaly dvě čísla. Harry šel blíž aby si je pozorně prohlédl, byla to čísla 1 a 7. Harrymu poskočilo srdce, našel to tady bydlí Braunova rodina. Ale jak se dostat dovnitř??? Přišel až ke dveřím a zkusil vzít za kliku. Bylo zamčeno. Pak objevil malinké zlaté klepadlo připevněného na dveřích. Divil se sám sobě, že si ho nevšimnul hned na první pohled. Klepadlo, narozdíl od celého domu, vypadalo jako nové. Harry třikrát klepnul. Najednou se všude zatmělo. Když se znova udělalo světlo, byl Harry na předzahrádce nějakého zámečku. Ulice jako by se najednou ztratila. Harry se vyškrábal na nohy. Stál naproti obrovským masivním dveřím. Potichu zaklepal. Nic. Zaklepal trochu silněji. Nic. Pořádně zabušil na dveře. Zevnitř se ozvaly kroky. Dveře se otevřely, vykouknul z nich dlouhý špičatý nos a nad ním obrovské oči jako tenisové míčky. Byl to domácí skřítek. Boulil na Harryho své obrovské oči: “Co si pán přeje???“ „Dobrý den, potřeboval bych mluvit s paní Braunovou!!“ vysvětlil mu Harry účel své návštěvy. Skřítek si ho změřil přísným pohledem: „Paní je velmi nemocná, teď odpočívá a nepřeje si být nikým a ničím rušena. Prosím odejděte.“ Harry se však nepohnul ani o milimetr: „Ale já s paní musím mluvit, jedná se o jejího zesnulého manžela, mohl by ses jí prosím zeptat jestli by mně přijala, jmenuji se Harry Potter.“ Skřítek na něj vyvalil své tenisáky a hned se Harrymu podíval na čelo, tam kde měl Harry jizvu. „Kdopak to přišel Simone??“ ozvalo se z domu. Simon se Harrymu uklonil a vklouznul zpátky do domu. HArry slyšel jak své paní říká: „Přišel nějaký chlapec madam. Tvrdí, že má něco neodkladného ohledně vašeho manžela. A říkal, že je Harry Potter, jizvu má, ale co když je to nějaký smrtijed.“ Co mu paní odpověděla Harry neslyšel. Znova se otevřely dveře a vykoukl skřítek. Dvorně se Harrymu uklonil a gestem ho vybídl, aby vstoupil. Harry se ocitnul ve velké hale. Vůbec se nepodobala té, kterou viděl na Grimmaudově náměstí. Hala byla prostorná a všude bylo uklizeno, ze všech oken do ní proudilo slunce. Harry si zul tenisky a šel za skřítkem dál. Skřítek ho vedl do obývacího pokoje. „Paní za chvíli přijde,“ oznámil mu skřítek Simon a přisunul k němu obrovskou mísu s cukrovím. Do nádherného zdobeného šálku mu nalil čaj a pak konečně odešel. Harry se rozhlédl po pokoji. Byla to neobyčejně přívětivá místnost. Obrovská knihovna v rohu místnosti Harryho uchvátila. Všechny knihy byly nadepsány zlatým písmem. V pokoji bylo ještě něco, co ho zaujalo na klavíru stála řada pohybujících se fotografií. Harry vstal z gauče a pozorně si fotografie prohlédl. Téměř na všech byl ten pohledný kouzelník, kterého harry viděl na fotce z Denního věstce. Nepochybně to byl pan Braun. Obzvlášť jedna fotografie ho zaujala, byl na ní pan Braun s nějakou ženou, asi paní Braunovou, a nějakou dívkou, které mohlo být tak 15let. Právě ta dívka Harryho zaujala nejvíce. Zdálo se mu, jako by ji už viděl, ano, určitě ji už viděl, jen nevěděl kde a kdy. Byla mu hrozně povědomá, její obličej se mu zdál tak známý. Dívka měla plavé vlasy, tmavé oči rámované dlouhými řasami a opálenou plet. Harry nikoho takového neznal, ale zdála se tak známá. Najednou uslyšel dupot na schodech. Rychle se posadil. Sotva dosedl vešla do dveří stará paní. Tedy nevešla vjela, paní byla na kolečkovém křesle. Vypadala velmi staře, ale působila velmi hrdým dojmem. Harry se způsobně postavil jakmile vešla. Paní BRaunová se na něj usmála: „Vítejte pane Pottere a omluvte našeho skřítka, dostal nařízeno, že má dávat na lidi pozor! Copak tady pohledáváte??“ „Víte, přišel jsem se zeptat na něco ohledně vašeho manžela.“ vysvětlil jí Harry. Dámě přeběhl po tváři stín: „Ano, to už jsem slyšela. Víte, asi vám moc neporadím, můj manžel se se mnou o svých věcech moc nebavil.“ Harryho vnitřnosti se sevřeli úzkostí, riskuje vyloučení a přitom se možná nic nedoví: „Víte, chtěl bych se zeptat, jestli váš manžel, někdy neměl medailon se znakem S, moc to pro mě znamená. Takový malý, zlatý na velkém řetízku.“ Paní se zamyslela: „Ne, nevzpomínám si, že by něco takového měl.“ Harryho žaludek udělal kotrmelec, nervózně zajel rukou do kapsy, nahmatal něco tvrdého. Vzpomněl si, že ho Ron donutil, aby pořád nosil v kapse jeho dárek k narozeninám. Lahvičku Veritasera, lektvaru pravdy. Jak jen na tohle mohl zapomenout? Byla to je ho poslední naděje, jeho poslední možnost. Teď už jenom zařídit, aby se stará paní napila: „Dala by jste si šálek čaje??“ ptal se jako gentleman. Paní se rozzářily oči: „Oh, jak jste pozorný. Ano, velmi ráda. Prosím vemte ten zlatý šálek támhle z té vitríny posím.“ Harry teď měl jedinou příležitost. Vstal a vzal šálek, když byl otočený k paní Braunové zády nenápadně nalil polovinu lahvičky do hrnku. Přešel ke stolu a dolil to čajem. Paní nic nepoznala. Vypila všechen čaj na jeden lok. Potom se její oči zahalili jakousi mlhou. Harry se jí zeptal znova: „Neměl někdy váš manžel ten medailonek??“ Bez jakéhokoli výrazu mu odpověděla: „Ano, měl. Přinesl ho asi před 15lety. Asi měsíc se ho snažil zničit. Nedařilo se mu to. Pak použil jedno velmi silné zaklínadlo. Medailon sice zničil, ale kouzlo ho také zasáhlo a zabilo ho.“ Harrymu vyschlo v krku, takže viteál byl zničen, ale zemřeli kvůli tomu dva lidé. Harryho lákala ještě jedna otázka: „Kdo je to ta dívka na téhle fotografii??“ ukázal na fotku s dívkou. To byla moje dcera Sabina, zemřela před 17lety. To nikdo neví, všichni si myslí, že je někde v cizině.“ odvětila mu paní, bez náznaku jakéhokoli smutku. Harryho bůhvíproč tahle zpráva zasáhla: „Proč umřela???“ Teď se v obličeji dámy mihnul smutek: „Zabili ji bystrozorové, ona se stala velkou přívrženkyní Pána zla, my s manželem jsem se snažili ji vyhnat a vypudit z naší mysli, ale přece jen to bylo naše dítě. Manžel se jí vydal hledat, našel ji a ovládl kletbou Imperius, ona mu všechno pověděla i o tom medailonu. Jenže časem začala kletbě vzdorovat, stávala se silnější a silnější. Byla to velmi dobrá čarodějka, měla obrovské nadání na zvěromagii. Nakonec manžela porazila a utekla, aby se přidala ke svému Mistrovi, ale bystrozorové z ministerstva ji nakonec chytili a chtěli ji dát do Azkabanu, ale ona se bránila tak ji museli zabít. Harry se znova podíval na obrázek Sabiny, už se mu nezdála tak hezká, teď vypadala jako bezduchá. Po vyprávění její matky se mu zdála ještě více známá, jako by ji denně vídal, ale nemohl ji vídat, když zemřela v tu dobu, kdy se on narodil to nedávalo smysl. Mlžný opar z očí paní Braunové se ztratil: „Oh, promiňte co jste říkal???“ vytrhla ho z přemýšlení. „Nic, jen, že děkuji za váš čas. Mockrát se omlouvám, že sem vás obtěžoval.“ Paní se dobromyslně usmála: „Vůbec jste mě neobtěžoval pane Pottere, naopak. Já vám děkuji za návštěvu.“ Doprovodila ho až do haly, tam si Harry obul tenisky. Skřítek mu otevřel dveře a Harry vyšel ven. Znova se zatmělo, Harry znova stál před starým domem. Kolem měj prošel nějaký mudla: „Tady nikoho nehledej chlapče!! V téhle barabizně bydlí akorát tak myši.“ smál se svému vtipu. Harry se vydal hledat testrála. Prošel celou ulici, ale nikde ho nenašel. Prošel i vedlejší ulici. Testrál nebyl k nalezení. Harryho se zmocňovala panika: „Co když tam bude muset zůstat?? Jak se vrátí do Bradavic?? Co mu tam řeknou???“ Najednou ho do nosu udeřil příšerný zápach, testrál celý od odpadků mu kousal do rukávu, Harry měl takovou radost, že kdyby testrál tak nepáchl tak ho obejme. Ucpal si nos a nasedl: „Zpátky do Bradavic!!“ Testrál se odlepil od země. Harry se tentokrát musel dobře držet nohama, protože si jednou rukou ucpával nos. Za nějaký čas přistály u Zapovězeného lesa: „Ne Hagride, Harry za chvíli přijde není to s ním tak vážné!“ Přiletěl právě v čas. Pustil testrála a zabušil na dveře Hagridovi hájenky. Dveře se otevřeli, objevila se v nich Hagridova rozježená hlava: „Ahoj Harry, zrovna sme tě tady s Drápen chtěli jít navštívit, ale jak vidím už je ti líp.“ Harry vešel do hájenky, bylo v ní nezvykle plno. K Hagridově posteli přibyla ještě jedna dvakrát větší a ve stejné velikosti jako postel přibyla i židle. Na ní si teď hověl Hagridův mladší bratr Dráp. Harry kývnul na Rona s Hermionou: „Víš, Hagride není mi ještě nejlíp půjdu si lehnout. Jdete taky???“ „Jasně, co kdyby se ti udělalo špatně!!“ vyskočil Ron ze židle. Za chvíli už si to všichni tři šinuly cestou k hradu. Harryho čekalo obrovské vysvětlování..
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář