Jdi na obsah Jdi na menu
 


Starodávné runy....................................... Nicoll strávila na ošetřovně skoro dva týdny. I když, jak Madame Pomfreyová říkala, se velmi rychle zotavovala pořád nebyla tak úplně v pořádku. Bylo na ní vidět, že se jí z ošetřovny vůbec nechce. Nikomu se nemohla podívat do očí, zvláště pak Harrymu. Chodila po chodbě se svěšenou hlavou a s nikým nemluvila. Harry by jí rád pomohl, ale nevěděl jak a ani na to teď neměl čas. Denně navštěvoval onu místnost, kde objevil ty zvláštní runy. Vypůjčil si z knihovny několik knih o runách a jiných písmech, ale všechny se o malinko lišili od těch na zdi. Už si myslel, že je našel, ale pak zjistil, že je tam trochu jiné písmenko ve druhém slově. Harry vztekle odhodil knihu na zem. Seděl ve společenské místnosti, která byla ještě plná hluku a shonu. Ron s Hermionou byli někde na té své primusovské obhlídce, společnost mu dělala Ginny, teď právě zaměstnaná svým domácím úkolem z obrany proti černé magii: „Do háje,“ uteklo jí, „tady mám absolutní blbost.“ Zuřivě něco přeškrtávala na svém pergamenu, až zlomila brk. Vztekle ho hodila do krbu: „Končím, tohle je beznadějné, holt má paní profesorka smůlu!!“ Zvedla se z křesla, sedla si na zem a opřela se o Harryho kolena: „Co je to s tebou Harry??“ Harry, který se jí doposud přehraboval ve vlasech, přestal: „Co by mělo být??? Nic není!!“ „Ale no tak Harry, už se známe dost dlouho na to, abych poznala, že tě něco trápí.“ Otočila se na něj. Harry se začal topit v jejích krásně zelených očích: „Víš objevil jsem nějaké písmo a nikdo není schopný ho rozluštit, hledal jsem ho v knihovně, nic jsem nenašel. Myslím, že je to hodně důležité, nevím proč, ale cítím, že tohle je klíč k celé té hádance. Ginny tiše naslouchala: „Hmmm, hledal si opravdu pořádně??“ „Jo, to teda hledal!!“ ohradil se Harry. „Tak se hned nerozčiluj!!“ hrábla mu do vlasů a pocuchala mu je tak, že vypadal jako by právě letěl v bouřce několik mil na koštěti. Harry toho měl pro dnešek dost, potřeboval si jít odpočinout. Rozloučil se z Ginny a šel spát. Než usnul, slyšel ještě přijít Rona, který si pobrukoval nějakou melodii. Harry spal klidně zdálo se mu, že Nebelvír vyhrál famfrpálový pohár. Právě když ho zdvihal nad hlavu s ním někdo zatřásl. Harrymu chvilku trvalo než se probudil. Chvíli mžoural do tmy, ale pak spatřil postavu, chtěl začít křičet, ale postava mu překryla ústa rukou. Harry se pořádně podíval a spatřil Nicoll Spaperovou celou pobledlou: „Harry, on neodpovídá!!“ „KDO???“ ptal se jí rozespale Harry. „No, Draco, On.... Harry on mi neodpovídá na signál, co když se s ním něco stalo???“ třásla s ním ještě víc, aby se probral. Harry byl probraný dokonale: „Tak třeba zapomněl, nebo mu do toho něco přišlo, nebo se musel schovat.“ NIcoll dokonale poděsil: „Ty si myslíš, že by ho Pán zla našel??? Že by byl schopný mu něco udělat??? OO Harry musíme něco podniknout!!“ Tahala ho za rukáv až vylezl z postele. Tohle by pro Draca nikdy neuděl. Už to, že ho probudila kvůli němu se mu zdálo nefér. Za několik málo minut, oba dva schovaní pod Neviditelným pláštěm, se vydali na astronomickou věž. Když byli nahoře, Nicoll vytáhla hůlku, zamumlala jakési zaklínadlo a z její hůlky vyletěl pramen zářivého světla. Minuty se strašlivě vlekly. Každá vydala za několik hodin, možná dní. Čekali tam snad půl hodiny, ale žádná odpověď nepřicházela. Nicoll se rozplakala, ale pak se vzchopila a povídá: „Musím za ním jít, musím zjistit co s ním udělal!!“ Harrymu chvilku trvalo než mu docvakl smysl jejích slov: „NE, počkej to přece nejde, nemůžeš se jen tak vrhnout do neznáma, Voldemortovy přímo do náruče!!“ Nicoll vypadala, že jí je všechno jedno. Shodila si neviditelný plášť z ramen a utíkala chodbou. Harry věděl kam utíká, do tajemné místnosti, kde je jediný nehlídaný krb v Bradavicích. Doslova rozrazil dveře a uviděl ji jak se snaží rozdělat oheň, ale jak byla rozčilená, nedařilo se jí to. Popadnul ji za ruku a vytrhnul ji hůlku: „Tohle ne, ty si myslíš, že by pro něj byl problém tě zabít?? Že by měl nějaké slitování?? Tak to se šeredně pleteš, je mu jedno kolik lidí zemře, ale dosáhne svého!“ To Nicoll ani v nejmenším neuklidnilo, začal sebou zmítat, až měl Harry pocit že mu utrhne ruku. Nakonec poznala, že má Harry víc síly tak toho nechala a místo toho se zhroutila v slzách na zem. Harry se jí pokusil pomoct vstát. Chtěla si hrát na hrdinku a postavila se sama, ale pak jakoby se jí zatočila hlava, spadla přímo na stůl. Harry mohl jenom vyděšeně přihlížet. Místností se ozval ten ohlušující rámus, stejný jako tenkrát, když Harry otevřel zásuvku u psacího stolu. Místnost se začala smršťovat, stěny se začaly obrovskou rychlostí přisouvat k sobě. Harry začal utíkat: „Pohni!!!“ volal na Nicoll. Ona jen strnula stála a dívala se jak se na ni valí stěny. Pak jakoby se trochu probrala, začala ustupovat, ale stěny byly blíž a blíž. Najednou sebou prudce škubla a schovala se za křeslo, zavadila rukou o opěrátko křesla. Pískot ustal. Zdi se vrátili na své místo. Z pod křesla na něj vykukovala její tvář. Narovnala se a prohlédla si pozorně křeslo. Zřejmě se jí nezdálo nijak zvláštní, svalila se do něj, stočila se do klubíčka jako kočka a dívala se na obrovský portrét Roweeny z Havraspáru. Pak popadla to zdobené zrcátko co leželo na stole a dlouze se na sebe dívala. Harry zatím rozsvěcoval hůlkou svícny. Nicoll pak zničehonic odhodila zrcátko zpátky na stůl. Zrcadlo se rozbilo na milion střepů. Ona jen líně vykřikla: „Reparo!!“ Zrcátko se scelilo. Nechala ho na zemi. Harry rozsvítil poslední svíčku. Prudký záblesk světla. Harry si zakryl oči dlaní, aby neoslepnul. Když je mohl konečně otevřít spatřil, že světlo svíček tvoří na zemi jakousi hvězdu a přesně uprostřed té hvězdy leželo to zrcátko. Právě vrhalo stín na ten nápis vedle Zmijozelova obrazu. Ten před tím nebyl vůbec nápadný, ale teď zářil. Harry si ho pozorně prohlížel. Je to jen náhoda?? nebo tohle všechno má něco znamenat?? Nicoll k němu přišla a někam ukazovala: „Podívej se, viděl si to??“ “Jo, jo ten nápis jsem viděl!!“ odpověděl jí líně. „Ale já nemyslím ten nápis, tedy myslím, no podívej se sám!!“ popadla jeho obličej a otočila ho na nápis. Odraz světla jakoby otočil písmenka a ty teď dávala naprostý smysl. Zmijozele, největší z Bradavických zakladatelů, já tvůj potomek, tě nyní vyzývám k tomu, aby tvá velká moc vstoupila do mého těla. Již jen dvakrát musim duši vyrvat z těla, abych dokázal to, co nikdy!!! To je cena, kterou musím zaplatit za večný život. Odpusť mi, že jsem nucen porušit tajemství tohoto posvátného místa a že jsem si odnesl to, co jsem potřeboval!! Já zvítězím T.R.R. - L.V. „T.R.R. - L.V. Kdo to asi je???“ přemýšlela nahlas Nicoll. Krev v Harryho žilách ztuhla. Tak přece měl pravdu, ozdobná spona Roweeny je opravdu hledaným viteálem. Moc dobře věděl komu patří podpis na konci, ale nechtěl ji děsit. On sám byl naprosto vyděšený, nevěděl co má dělat dál. Měl sice pravdu, že je to ten viteál, ale nevěděl, kde se skrývá. Mohlo to být kdekoli. Mohlo to být v Bradavicích nebo to také mohlo být v Prasinkách, nebo třeba v Godrikově dole!! Bylo nekonečně míst, ke kterým se Voldemort vázal. Nezbude mu nic jiného než čekat! Ano, nic jenom čekat a doufat.