Jdi na obsah Jdi na menu
 


Únik z náruče smrti ...................................... Harry se začal probouzet, studené kapky vody mu dopadaly na tvář. Když otevřel oči, zahládl jenom koňská kopyta. Kousek od sebe zahlédl něčí hůlku, sebral poslední síly, vyskočil na nohy a sebral ji. Hrdě se postavil svému osudu čelem. Srdce mu bušilo jako o závod. Už tam stál tak minutu, ale příšera ne a ne zaútočit. Jen tak stála ve stínech a nepohnula se, jako by zkameněla. „Lumos!!!“ tlumené světlo osvětlilo mýtinu. Na Harryho se nedívaly kruté oči temného jednorožce, ale mandlové oči jakéhosi člověka. Harry to nemohl pochopit, vždyť před chvílí viděl koňská kopyta, to přece nedávalo smysl. Pak ho napadlo, aby se podíval na tělo onoho člověka. A opravdu jeho tělo bylo koňské. Na Harryho se díval kentaur. Harry si oddechl, už mu nehrozilo nebezpečí. Pak se mu v mysli vynořila strašlivá vzpomínka zápasu s temným jednorožcem, o zranění svých kamarádů a ztrátě viteálu. Harry měl v krku obrovský knedlík, čím dál víc mu zacpával krk, už nemohl dýchat. Přiškrceným hlasem se zeptal: „Co se stalo s mými kamarády?? S těmi lidmi co byli se mnou???“ Kentaur se konečně pohnul: „Ti lidé co byli s tebou jsou teď u našeho druidy, který se je snaží zachránit, je to s nimi moc zlé. Pojď za mnou.“ Kentaur odcházel. Harrymu nezbylo nic jiného než ho následovat. Cesta jim plynula celkem v klidu, nikdo nepromluvil. Kentaur ho vedl stále hlouběji, do míst kde Harry nikdy nebyl a ani je netoužil navštívit. Musel se prodírat hustými keři, bažinami a pavučinami. Když Harry celý vyčerpaný dorazil na místo, kam ho kentaur chtěl zavést, musel nechat otevřenou pusu údivem. Ocitl se v jakési vesnici, všude kolem něj byli velké domy, postavené ze dřeva. Ve vesnici byl klid, nikdy nebylo vidět ani živáčka. Kentaur ho vedl ulicí k nejodlehlejšímu, ale také nejhonosnějšímu stavení ve vísce. Kentaur otevřel dveře a pokynul Harrymu, aby vešel. Harry vstoupil do velké místnosti, nebylo v ní nic jenom ohniště a dřevěný stůl. V rohu byla nasypána hromada listí, která zřejmě sloužila jako lůžko. Na zemi leželi všichni jeho kamarádi. Nad nimi se tyčil ohromný kentaur. Měl bílé vlasy i vousy, už sám pohled vzbuzoval respekt. „Harry Potter, chlapec, který zůstal naživu!! Už jsem o tobě ledacos slyšel!“ promluvil ten s bílými vousy. „Jmenuji se Flyner, jsem v naší vesnici pomocníkem v nemoci.“ „A oni,“ kývnul Harry bradou na svoje kamrády, „uzdraví se??“ Flyner se zachmuřil: „To není jisté, všichni byli zasaženi tou nejhorší formou zla jaká existuje. To co, je zranilo byla ta nejodpornější bytost na tomto světě, bylo to ztělesnění čirého zla. Pamatuješ si, co jsi viděl??“ zeptal se najednou Flyner. Harrymu se nechtělo odpovídat, ale snažil se nemyslet na to, že jeho všichni jeho kamarádi, všichni do jednoho můžou zaplatit za něj: „No, nejdřív vyšli z jeskyně Ron a Hermiona, pak jsem zaslechl výkřik, tak jsem se tam chtěl jít podívat. Když jsem vyšel neviděl jsem nic, pak se najednou objevil jednorožec, jenomže on to nebyl tak úplně jednorožec, byl celý černý, jako by byl napůl hadem.“ „Potvrdila se má nejhorší tušení. To zvíře, je jen ubohá obět někoho strašně krutého. Někoho kdo dokáže zajmout tak nádherného a čistého tvora jako je jednorožec. Dokáže zničit všechno dobro co je v něm a donutí jej, aby konal tak zrůdné činy. Někdo komu se povedlo tohle, někoho kdo vládne samotnému zlu.“ Harry už byl doma, věděl kdo by o tohle všechno stál i za takovouhle cenu. Lord Voldemort se nikdy neštítil sebevětších ohavností, podle něj nic nebylo tak důležité jako moc a nadvláda. Flyner přešel místnost, z ohniště vytáhnul nádobu plnou čiré tekutiny, která odporně páchla. Flyner naběračkou Nicoll, Ronovi a Hermioně vlil do krku trochu té tekutiny: „Ted nám nezbývá nic jiného než oddat své naděje času.“ Harrymu nezbylo nic jiného než čekat. Minuty nemilosrdně utíkali, s každou minutou se ztrácela naděje, že se proberou. Harry byl příšerně unavený, v jizvě mu bolestivě tepalo. Každou chvilkou se mu měla rozskočit hlava. Harry si jizvu připlácnul rukou, snažil se tak bolest zmírnit, ale mělo to opačný účinek, do hlavy mu vystřelila obrovská vlna bolesti. Ze země se ozvalo obrovské zakašlání, Harry poskočil radostí, Ron na podlaze otevřel oči, byl pobledlý a vypadal opravdu špatně, ale žil. Ron se rozhlédnul po místnosti a pokusil se vstát. Vzápětí se zase skácel k zemi, podíval se na Harryho a zasípal: „Vodu, prosím vodu!!“ Harry rychle odstrčil Flynera a sebral mu tu nádobu, zbytek tekutiny vylil na zem: „Akvamenti!!!“ Nádoba se naplnila vodou, Harry ji rychle podal Ronovi, Ron se po ní žížnivě natáhl, vyprázdnil ji na jediný doušek, znova se pokusil postavit. Tentokrát se vrávoravě udržel na nohou. „C.. co se to stalo??? Co to proboha bylo za příšernost???“ „Pak ti to vysvětlím“ odpověděl mu Harry, protože se na podlaze něco pohlo, Nicoll se probudila nebyla tak pobledlá jako Ron, ale její obličej "zdobily" dva šrámy: „Kde to sem?? Co tady dělám, jak jsem se sem dostala?“ Chrlila jednu otázku za druhou. Harry se ji snažil uklidnit: „Všechno je v pohodě Nicoll, uklidni se!! Teď tu musí být hlavně klid, nevíme co je s Hermionou.“ Nicoll se postavila hned na první pokus. Nedělalo jí to takové problémy jako Ronovi, který stále zdrceně seděl na zemi a úzkostlivě hledal sebemenší záchvěv pohnutí Hermionina těla. Čas, ale plynul dál. Flyner se otočil na Harryho: „Už je pozdě chlapče. Už je téměř jisté, že se tvá přítelkyně neprobudí, dnešním večerem se naplnil její osud.“ On a dva kentauři,odešli. „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE“ zakřičel Ron, vrhl se na Hermionu a snažil se ji probudit. Hlava se jí bezmocně klátila ze strany na stranu. Když pochopil, že to nemá cenu, začal brečet do Hermionina hábitu. Pak otočil rudý obličej na zdrceného Harryho: „TY, to ty jsi ji zabil, kdybychom s tebou dneska nešli tak by ještě žila. Nenávidím tě Pottere, myslel jsem, že jsme kamarádi, ale tohle si kamarádi nědělají!! Slyšíš Pottere, nenávidím tě!!! Ty jsi ten vrah, jsi milionkrát horší než Voldemort!!!!“ Víc už Ron neřekl a znova ponořil obličej do Hermionina hábitu. Jakoby usnul, bylo slyšet jen tlumené vzlykání, jako by tímhle momentem Ron také umřel. Na Harryho rameno dopadla něčí ruka, Harry se otočil a uviděl plačící Nicoll. „Harry, to není pravda, že jsi ji zabil. Není to tvoje vina. Vždyť ji nikdo nenutil, aby s tebou dneska do lesa chodila, ona dělala dobrovolně chápeš??? Ale zase musíš Rona pochopit, je to pro něj teď těžké. Prostě ztratil člověka, kterého měl rád.“ „Pch, a já ne, že?? Já jsem ztratil rodiče, nikdy jsem je nepoznal, to bylo lehké že??? A on?? Nikdy mi neřekl, že ho mrzí, že jsou mrtví! Ani neřekl je mi to líto, když umřel Sirius!!!“ „Sirius??? Ty myslíš toho vraha Blacka???“ zajímala se Nicoll. „Ne, myslím Siriuse Blacka, mého kmotra, který byl křivě obviněn, je ti to jasné!!!“ V Harrym všechno řvalo vzteky. Popadl Nicoll pod krkem za hábit a surově ji přimáčknul ke stěně. Nicoll na tohle nebyla připravená vůbec se nemohla bránit. Harry si najednou uvědomil co dělá, pustil její hábit, ona se svezla bezmocně na zem. Vztek vystřídal děs: „Promiň Nicoll, Ron má pravdu, jsem horší než Voldemort. Jsem horší než ta zrůda.“ Harry už nic necítil, zdrceně si sednul do nejodlehlejšího kouta v místnosti. Tam se schoulil do klubíčka a čekal, i když nevěděl na co, ale cítil, že musí počkat. Nicoll k němu přišla: „Harry, já tě chápu. Asi jsem si to zasloužila, ty znáš Draca lépe než já, a co vím, byl fakt malý hajzlík jak jsi mi ho už nejednou popsal, ale přesto mně neodsuzuješ za to, co jsi tenkrát viděl a co jsem udělala já, Blacka ani neznám a omlouvám se Harry, promiň mi to.“ Harry se na ni překvapeně podíval: „Ty promiň mně, nic neopravňuje k tomu, abych tě málem PODRUHÉ zabil!! A navíc..“ „HMmm, no ale zatím se ti mně nepovedlo zabít a navíc jsem si to vždycky zasloužila jednou za úklady a podruhé za hloupé řeči. Ve středověku se za blbosti upalovalo, takže bych zemřela hrdinskou smrtí.“ „Ale stejně to nemění nic na faktu, že je Hermiona mrtvá. A to kvůli mně. Harry musel potlačovat slzy, které se mu draly do očí.“ Na to Nicoll nemohla nic říct, všechno co řekl byla pravda a ta nešla nijak zlehčovat. Hermiona byla opravdu mrtvá. Pak se ozvalo překvapené vykviknutí: „Harry pojď se na něco podívat!!“ Nicoll se překvapeně dívala na Hermionu. Její obličej dostával zase zdravou barvu. Její hrudník se začal znova zvedat. Ron, který jí na něm vytrvale ležel to zřejmě ucítil také. Zvednul hlavu: „Ona.. ona dýchá, Harry ona opravdu dýchá koukni se!!!“ nadšeně poskakoval po místnosti. Hermiona konečně otevřela oči, po chvíli konečně promluvila: „Já si na nic nepamatuji co se stalo?? Povězte mi to, jsem příšerně zmatená. Vím jenom, že jsem šla s Harrym a Ronem do zapovězeného lesa, něco jsme tam chtěli najít, pak mám okno, pamatuji si jenom to zvíře, tedy jestli to co jsem viděla bylo zvíře. Co tady vlastně dělá ona??“ optala se a úkázala prstem na Nicoll. Ron se pustil do vysvětlování, ale daleko se nedostal i on měl velké okno, nevzpomínal si kromě toho, že byli v lese na nic, jenom na temného jednorožce. Teď se Ron vyčkávavě díval na Harryho: „No.... Harry, jak jsme se sem vlastně dostali a kde to jsme???“ Harry se zhluboka nadechnul: „Takže jak si pamatujete v lese na nás zaútočila ohromná bestie. Vypadalo jako jednorožec, ale vlastně to nebyl jednorožec. Voldemort ho prostě zaklel jednou z nejhorších kleteb a jednorožec mu byl nucen sloužit. Všechno dobro z něj prostě vyprchalo. No a vy jste byli v bezvědomí, když jsem se vás vydal hledat, nevěděl jsem vůbec co se stalo, tak jsem tam čekal. Pak se najednou ta příšera objevila, vyrazila proti mně, pak tam přišla Nicoll a zahnala ji, oba dva jsme mysleli, že je konec a chtěli vás odnést na ošetřovnu, ale vrátila se. Pak Nicoll taky omdlela a pak taky vlastně moc nevím!!“ zalhal na konec Harry, protože se styděl přiznat, že viteál hodil pod nohy té stvůře. V místnosti zavládlo ticho, z dálky byl slyšet jenom klapot, který se stále přibližoval. Do pokoje vtrhnul kentaur Flyner, Hermiona poplašeně vyjekla, měla několik špatných zkušeností s těmito tvory. Flyner k ní přišel a pořádně si ji prohlédnul a zeptal se jí: „Jak se cítíš???“ Hermiona se nejprve ohlédla jestli to skutečně mluví na ni: „No není mi nejlíp, ale dá se to vydržet!!“0 Flyner se teď pro změnu díval na Nicoll, pak na Rona a skončil Harrym: „Vypadáte, že jste všichni v pořádku, nezdá se, že by zlo na vás nechalo nějaké špatné stopy. Můžete jít, tohle byla hodně těžká noc, jak pro vás tak pro náš rod.“ Všichni vypochodovali ze dveří, Ron musel Hermionu trochu podpírat, aby neupadla protože byla ještě velmi slabá a kolena se jí při každém pokusu nebezpečně podlamovala. Harry úmyslně zůstal v zadu, aby se mohl kentaura na něco zeptat, Harry si rozpačitě zakašlal, Folyner k němu otočil sou bílou hlavu: „Copak ještě chceš, Harry Pottere!!“ „Já jsem vám jen přišel poděkovat!!“ odpověděl Harry. „Ach, tak! To nic nebylo, já jsem nezachránil tvé přátele, to se zachránili sami, já jsem jim jenom malinko pomohl. Je to všechno co jsi chtěl????“ „No, já jsem se chtěl zeptat proč jste nás zachránily?“ zaptal se Flynera Harry, protože mu to od samého začátku vrtalo hlavou. Kentaur se hluboce zamyslel: „Proč?? Zachránil si náš rod před smrtí, kterou pro nás bylo to zvíře. Strach z něho narůstal a můj rod není zvyklí utíkat, ani se bát, ale s tímhle zvířetem bylo všechno jinak z mužů se postupem času stávali zbabělci. I když se mu to Flyner snažil vysvětlovat polopaticky Harry to pořád ještě nemohl pochopit: „Aha, takže vy jste nás zachránily, protože my jsme vám pomohli od toho temného.....“ „Neříkej to!!!“ vykřiknul Flyner. „Co???“nechápal Harry. „Nikdy před žádným kentaurem nevyslovuj to jméno!!! Je to náš zákon!! Ano, tak nějak to je, vy jste nám zachránili život a my jsme vám povinni to oplatit, což jsme už učinili.“ Harry kývl a odcházel za ostatními, kteří už byli pořádně daleko. Harry musel utíkat, aby je vůbec dostihnul. Na konci vesnice se ještě jednou otočil, Flyner se za ním díval a zdálo se, že se usmívá. Aspoň někdo má radost, myslel si Harry, já jsem totiž zklamal dlouhé měsíce hledání jsou teď v háji, důležitou věc jsem lehkomyslně zahodil. Místo abych ji zničil jsem ji jednoduše ztratil. Nechal jsem sponu zničit tím........... Co to říkám???? Já jsem ji přece nechal zničit tím jednorožcem. Spona byla zničena, ale znamená to, že je zničen i samotný viteál?? Harry se snažil vzpomenout, co se stalo, když byl rozšlápnut ten viteál: „Hmm, tak jednorožec zařval a pak ohořel, jeho tělo bylo černé jako uhel, stejně jako Brumbálova ruka, když se pokoušel zničit ten prsten. A pak se vytvořila mlžná postava a pak se rozplynula, možná by to mohlo znamenat, že Voldemortova duše se rozplynula. Ale co když se, co když má teď Voldemort v ruce všechny trumfy.??“ Harryho náhle ochromila vlna nepříčetnosti, vlna vzteku, který mu rozhodně nepatřil. Ze všeho nejvíc teď chtěl něco zabít, ano má chuť zabíjet, neví proč, ale nutně to potřebuje. Teď!!!! Vztek přišel zase jako odešel, to byl ten poslední důkaz, který Harry potřebovat. Voldemort si přestal hlídat své myšlenky, které teď Harry cítil, obrovská bolest v jizvě tomu byla důkazem. Takže je vlastně všechno v pořádku, i když nevěděl jak, tak se mu povedlo zničit v pořadí už čtvrtý viteál. Zbývali už poslední dva. Harry ani netušil jaké má štěstí, dnes v noci se mu podařilo utéct z náruče smrti.