Jdi na obsah Jdi na menu
 


V Godrikově dole...................................... Harry se probudil, v nohách své postele našel několik balíčků. Než si je však stihnul rozbalit vešla paní Weaslyová: „Veselé Vánoce Harry, máš tam i balíček od nás, ale teď pojď na oběd všichni na tebe čekají.“ To bylo pro Harryho velké překvapení, podíval se na hodiny v pokoji a zjistil, že už je skoro čtvrt na dvanáct odpoledne. Harry sešel po točitých schodech do kuchyně. Tam kolem stolu seděli Ron, Ginny, Fred a jeho dvojče Georg, Bill a jeho manželka Fleur, pan Weasley, paní Weaslyová. Jedna židle zůstala volná pro Harryho. Harry se na ni posadil. Na oběd byl ten nejlepší krocan na světe. Harry nezažil ještě lepší Vánoce. Po obědě se Harry vrátil ke svým dárkům. Od Rona dostal čokoládové žabky, Hermiona nezklamala dostal od ní obrovskou bichly "Nejsložitější lektvary" , Harry věděl, že ji nikdy nepoužije. Od skřítka Dobbyho náhrdelník ze zátek máslového ležáku, který mu až nepříjemně připomínal Lenku Láskorádovou. Od Hagrida a Drápa gigantickou krabici griliášových hrudek, těch se Harry nikdy nedotkne s Hgridovým vařením má jisté zkušenosti a ještě když mu pomáhal Dráp, tak to by to nebylo k snědku. Od Weaslyových ručně pletený svetr a krabici čokoládových sušenek, ty mu přišli víc k chuti než Hagridův zázrak. Na posteli už zbyla jen obálka, Harry netušil od koho by to mohlo být, Roztrhnul obálku: Ahoj Harry, předem bych Ti chtěla popřát Veselé Vánoce. A teď bych ráda přešla k tomu proč Ti píšu. Poslední dobou mám divné sny, vidím v nich postavu zahalenou do kápi, nevím, kdo to je, ale začíná mě to děsit. Postava se ke mě přibližuje, natahuje na mě ruce a směje se. Já mám velký strach Harry. Bojím se, nevím komu bych se jinému svěřila než Tobě ve škole se povídalo, že ty jsi měl několik takových snů a taky ses s nimi vyrovnal. Proto jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi neporadil, nebo bys mě alespoň nevyslechnul. Každopádně Ti děkuji, že si čteš tento dopis. Sejdeme se v Bradavicích!! Ještě jednou Veselé Vánoce. Nicoll Spaperova Harry netušil, proč mu píše, každý přece má obšas noční můru, když se něčeho bojí. Jeho tělo vysílalo varovný signál, něco není v pořádku. Něco nám tady do sebe nezapadá. Kolem krásné Nicoll Spaperové kroužilo několik otázek. Kdo je?? Proč přišla do Bradavic?? Proč se ptala na Znamení zla?? A co ty její sny??? V harryho hlavě byl obrovský zmatek. Cítil, že je blízko k objevení něčeho moc důležitého, ale nemohl najít způsob jak se k tomu dostat. Seděl na posteli a snažil se přijít té věci na kloub. Z jeho přemýšlení ho vytrhl Ron: „Harry, mamka mě posílá, abych se tě zeptal, jestli by jsme nechtěli na chvilku vypadnou, prý je venku hezky.“ „No, to není špatný nápad, mohli bychom se jít podívat do Godrikova dolu??“ nevrhl mu nevinně. Ron vypadal, že bojuje sám se sebou, ale nakonec mu řekl: „No, zase tak špatný nápad to není, ale museli bychom vyjít hned, abychom se tam dostali za světla.“ Paní Weaslyová je sice jenom neochotně pouštěla, ale musela, protože ji Harry s Ronem umluvili. Harry už měl dávno rozmyšlené, jak se tam dostanou, chtěl aby jeli záchranným autobusem, ani pro jednoho z nich to nebyla příjemná cesta, ale mimo to, že Harry Ronovi podrazil nohy, když se museli vyhnout jednomu neobyčejně velkému statku. I když si Harry začínal zvykat, myslel, ža zaplatit 15srpců za boule je přece jenom velká cena. Asi za hodinu cesty Harry společně s Ronem vysedali v malé vesnici. Ron si právě četl malou oprýskanou tabulku na jedné z budov: „Godrikův důl, tak jo jsme tu dobře, ale jak najdeme tvůj dům??? zajímal se Ron??“ V Harrym hrklo, jak se mohl podívat na svůj dům, když tady nikdy nebyl, tedy nikdy si nepamatoval, že by tu byl, ale pak ho napadnul spásný nápad: „Rone, začneme na hřbitově, aspoň se podívám na hroby svých rodičů, to je první věc, kterou chci udělat.“ Ron jen přikývnul a následoval Harryho, který sebevědomě vykročil. Harry šel ani nevěděl kam, došel až na samý konec vesnice. Kde nic tu nic. Nezbylo jim nic jiného než se vrátit. Při zpáteční cestě potkali nějakou stařenku, Harry se jí zeptal na cestu. Stařena k němu zvedla oči podlité krví: „Na hřbitov?? To musíš jít rovně a ve Zahradní čtvrti musíš zahnout doleva a pak zase rovně, ale chlapče nechodila bych tam takhle pozdě, říká se, že prý tam vládne nějaká zlá síla, která bez milosti zabíjí.“ Stařena popadla Harryho pod krkem za bundu a třásla s ním: „Nechoď tam, nechoď tam.“ Harry se jí vyškubnul: „Tak vám děkujeme, paní!“ Pak s Ronem rychle přidali do kroku, nechápal jak tady mohli žít jeho rodiče. Bylo to tam tak podivné a tajemné, už z pohledu na Harryho padala tíseň. Řídili se přesně podle pokynů stařeny, došli před masivní kovovou bránu, zdobenou kříži. Harry pocítil v krku zvláštní chlad, ale rozhodně vzal za kliku, vrata zlověstně zaskřípala. Harry se ocitnul mezi zchátralými hroby. Většina náhrobků už byla polorozpadlá a jména smazána větrem a deštěm. Harry procházel řady hrobek, ale nenacházel ani zmínku o Lily nebo Jamesu Potterových. Ron, který bázlivě šel za ním, se otáčel za každým křupnutím trávy nebo kamínku: „Harry pojďme odtud, tohle se mi nelíbí, tady se mi to vůbec nelíbí.“ „Ne, neodejdeme dokud nenajdu to co hledám!!!!“ zakřičel na něj jako smyslů zbavený Harry, ozvěna jeho hlasu se nesla po celém hřbitově. Šli dál a dál, do tajemných hlubin se spoustou hrobů, Harry myslel, že je tady zbytečně, že tady nic nenajde. Ale něco ho pohánělo, nějaká síla ho nutila jít dál a dál. Přišli až k samé zdi hřbitova, zbývala poslední řada. Harry pochopil, že sem šel zbytečně, smutně se posadil na nějaké kamenné roubení hrobky. Ron stál přímo proti němu a fascinovaně se díval na obrovskou hrobku: „Harry, uvědomuješ si na čem to sedíš???“ „Na hrobě, pokud sis toho ještě nevšimnul!!“ odbyl ho Harry. Ron zvedl ruku a prstem ukázal na nějaký nápis, Harry se také otočil,jeho srdce poskočilo na sice staré, ale lesklé zlaté tabulce stálo: „Lilian a James Potterovi.“ Harry se postavil a zíral na zlatý nápis. Něco se v něm pohlo. Něco jako lítost a vztek. Něco uvolnilo proud slz, který ho nemilosrdně pálil v očích. Nemohl ho už dál zadržovat, slzy protrhly hráze a tryskaly na povrch. Harry se zhroutil na trávník před hrobem a vzlykal. Slzy kapaly všude kolem něj, najednou se kolem něj začalo šířit světlo, Ron začal polekaně ustupovat z jeho dosahu. Harry nevěděl co se to s ním děje, vznášel se v obrovském červeném tornádu. Pak na chvíli ztratil vědomí. Když se probral, byl schovaný v nějaké mlze, mlha byla tak hustá, že si neviděl ani na špičky bot. Z mlžného stínu začala vycházet temná postava, Harry zajel rukou do hábitu, nahmatal hůlku a připravil se k boji. Postava se k němu pomalu přibližovala: „Harry, ahoj zlato!!“ Kolem Harryho se začalo rozjasňovat, postava se přiblížila až k němu. A on pohleděl do tváře své matky: „Mami,,jsi to ty???“ „Ano,,jsem to já, tohle bylo to poslední kouzlo, které tvůj otec stihnul, můžeme ti jednou za tvůj život nepřímo pomoci a teď ta chvíle nastala.“ pověděla mu jeho matka Lily Potterová. „Ano, maminka má pravdu synu!!“ vedle Lilyina stínu se objevil ještě jeden. Naproti Harrymu stál jeho otec. Harry si ho pořádně prohlížel, byl jeho věrnou kopií, vytáhlý hubený, vystouplá kolena, černé nepoddajné vlasy, všechno sedělo jen oči, ty měl maminčiny. Harryho teď absolutně nezajímalo to, že mu přišli pomoci. Byl nevýslovně šťastný, že je vidí. „Harry, není moc času ani tohle kouzlo netrvá věčně, musíme to s tvým otcem poradit!!“ šeptala Harryho matka a probírala se mu ve vlasech. „Jak poradit??“ probral se Harry z transu. „My s maminkou tady nejsme náhodou, vyvolalo nás jedno kouzlo. My ti teď musíme pomoci. Harry už máme málo času, poslouchej mě.“ „Ta věc, která je pro tebe důležitá, se povětšinu času nachází blízko tebe. Vrhá kolem sebe spoustu krásy, svýma modrýma očima. Je kolem ní spousta záhad, největší nebezpečím je nestvůra, sagitarusové o ní nikdy nemluví. Víc ti nemůžeme povědět synu. Pojď drahá už musíme odejít, nadešel náš čas!“ řekl Jamesův stín a vzal Lily za ruku. Lily se naposledy podívala na svého syna a políbila ho na tvář: „Zbohem, zlato! Jsme na tebe s tvým otcem pyšní.“ Harry nepochopil co se mu to táta snažil říct, ale to ho teď nezajímalo, nechtěl ať odejdou!!! „Prosím, tati, neodcházejte, prosím! Mami zůstanňte já vás potřebuji, prosím vás nenechávejte mně tady.“ Harry cítil, že něco odchází něco co ho ještě před chvílí naplňovalo štěstím. Matčin stín se po něm ještě jednou otočil, Harry viděl jak jí po tváři kanou stříbrné slzy. Pak se všechno zatočilo, Harryho rodiče se rozplynuly, on sám ležel před jejich hrobkou a někdo s ním třásl. „Harry, prober se. No tak Harry co se ti stalo!!“ cloumal s ním Ron. Když viděl, že jeho kamarád otevřel oči ulehčeně si oddechl. Chvilku trvalo, než si Harry uvědomil kde je: „Rone, kde to sem?? A kde je táta s mámou??“ Ron na něj vypleštil oči: „Co to plácáš Harry?? Tady nikdy tvůj táta a máma nebyli!!!“ Harry se na Rona začal rozčilovat, proč si z něj dělá legraci, on potřeboval vědět, kde jsou jeho rodiče. Ale zase na druhou stranu Ron by mu přece nikdy nelhal nebo ano?? „Najednou se udělala velká tma a pak všude kolem tebe bylo červeno a pak si omdlel od té doby se tě tady snažím probudit!!“ hučel do něj Ron Harry se musel uklidnit, srdce v něm splašeně bilo,jak to, že tu byli jeho táta s mámou, ale Ron je neviděl. Harry si připadal hrozně zmatený. V hlavě si přehrával celé své setkání s rodiči. Pak si Harry uvědomil co říkal jeho otec"vyvolalo nás kouzlo", takže to byl jenom duch jeho rodičů a on musel za nimi, tak proto o tom Ron neví. Roztřeseně se posadil, v jeho žaludku bylo obrovské teplo, stále se vracel k tomu jak mu jeho matka řekla, že jsou na něj pyšní. V hlavě mu pořád zněla slova hádanky, ale teď se s nimi nemohl zabývat, musel Ronovi vysvětlit, co se stalo. Vysvětlování jim zabralo celou cestu na náves. Ron se nezdál být vůbec nadšený tím, že by Harryho duch uletěl z jeho těla a ještě víc se mu nelíbilo to, že se teď bude řídit nějakou hádankou. „A jak víš, že tohle nebyl jenom plán "ty víš koho"??“ ptal se Ron Harryho tahle otázka štvala: „Rone, už zmlkni! Já to prostě vím a navíc, myslíš si, že kdyby mně mohl zabít by to neudělal??“ Rona to viditelně zaskočilo, zavřel pusu a celou cestu domů neřekl nic. Až ve dveřích: „Asi máš pravdu!!“ a poraženě sklopil hlavu a odešel. Harry věděl, že má pravdu, hned po večeři si šel lehnout, před spaním myslel na rodiče a na hádanku. Dnešek byl pro něj vysilující, ale nezapomene na něj nikdy. Nikdy nezapomene na mámu a na tátu poprvé stáli vedle sebe šťastní.