Neopouštěj mě.......................................
Harry ležel obličejem na něčem tvrdém. Zaslechl tlumený hovor. Hrozně ho bolela hlava. V čele mu pulsovala ohromná bolest, která sem tam zatla svá otrávená chapadla do mozku.
Jedno mu ovšem vrtala hlavou. Jak se sem vlastně dostal?? Mysl měl zakrytou třpytivým závojem mlhy. Pak se mu najednou rozsvítilo. Belatrix Lestrangeová, Malfoy, vrba Mlátička, Ron, Voldemort, všechno teď vyplouvalo na povrch. Jako zhoubná nákaza se v jeho těle šířila nejistota. A asi oprávněně.
Něco ho silně uchopilo a zvedlo do výšky. Harry dělal, že je ještě pod vlivem kletby.
Chladný hlas ostrý jako břitva přerušil hrobové ticho: „Nemušíš, dělat, že mně neslyšíš Harry. Já vím moc dobře, že už jsi pár minut vzhůru. Tak buď takový hrdina za jakého tě pokládají, a podívej se do tváře svojí smrti.“
Harry byl pevně rozhodnutý nechat oči zavřené. Hlas mu procházel až do morku kostí. Vytloukal mu mozek z hlavu, když se mu vysmíval. Všechno ho nutilo oči otevřít a podívat se na něj.... nechtěl. Přál si oslepnout, aby žádnou z těch hrůz neviděl..
Věděl, že hraje předem prohraný zápas. Hlas jej stále nutil ohlédnout. Harry už ani nevěděl, jestli ten hlas zní jenom v jeho hlavě, nebo ve skutečnosti..
Už dál nemohl vzdorovat. Pomalu otevřel jedno oko, hlas mu dál našeptával. Už měl otevřené obě oči. Sice netušil kde je, ale nejvíc ze všeho mu to připomínalo kobku. Už podle toho zápachu vlhkého zápachu.
To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Lord Voldemort seděl na křesle přímo proti němu. Na jeho tváři pohrával zlomyslný úšklebek: „Vidíš, Harry, že mně se vzdorovat nevyplácí. Myslím, že jsi už ukázal, jaký jsi hrdina.. Po našem nedávném setkání, jsem byl hodně rozmrzelý, protože slavný Harry Potter opět odmítl mé pozvání. Tak jsem si ho sem přivedl sám.“
Harry se díval na Voldemorta ještě z větší nechutí. Jak si tam sedí na velkém polstrovaném křesle potaženém černým sametem. Nad jeho hlavou mu visel ze stejné látky obrovská baldachýn vyšívaný stříbrem. Křeslo mělo nádherně vyřezávané opěrky. Každá měla hlavu hada. Obrovské hady na opěrkách hladil, svými nepřirozeně dlouhými prsty po hlavách.
Voldemort vypadal ještě odpudivěji, než kdy jindy. Asi na něj ztráty viteálů nějak působí. Znova začal ubývat na lidskosti. Tvář už ani v nejmenším nepřipomínala lidskou. Vypadala jako smrt. No, to bylo to správné slovo. Takhle si nějak Harry představoval smrt. Nepřirozeně bílá lebka. Nos představovali jenom děv úzké štěrbiny, a v očích šarlatový odstín. Vychrtlé tělo zahalené do nejčernějšího hábitu, stejně černého jako byla Voldemortova duše...
„Od našeho posledního setkání,“ Voldemort udělal dramatickou odmlku, „nedychtím po ničem jiném než se s tebou opět setkat Harry. A chci ti znova předložit svoji nabídku... přidej se na moji stranu. Budeš mít všechno po čem jsi kdy toužil. Můžeš mít moc... lidé se tě budou bát, a proto se budou snažit mít tě na své straně, budou se k tobě přidávat... nakonec, až řady našich přívrženců budou tak obrovské, že jich bude bát celý svět... Staneme se pány světa.. Tohle všechno leží na dosah tvé ruky... Stačí jedno jediné slovo.. Přece nevěříš té báchorce, kterou Brumbál krmil ty hlupáky, že láska je ta nejsilnější forma magie.“
Harry se nadechnul a poprvé promluvil, hlas měl roztřesený, ale čišela z něj odvaha: „Vy, to nikdy nedokážete pochopit. Vy to ani nemůžete pochopit. Nejste schopen, ani obyčejného soucitu natož pak lásky. Brumbál měl pravdu, v tomhle směru jste až k politování nevědomí. Tohle vás jednou zničí a já doufám, že tomu alespoň malinko pomůžu..“
Voldemortovi oči se zúžili do úzkých štěrbin: „Hmm, vidím, že ses nezměnil Harry. Ale řekni mi jednu věc?? Láska?? Jste směšní s tou vaší láskou. Je to jenom hloupý cit, samá slza a vzdychání. Nic jenom slova, která uspávají ty hlupáky tam venku. Nic z toho co Brumbál řekl neexistuje, existuje jenom moc a nadvláda... jenom to potřebuješ k vítězství..“
Harry nevěřil vlastním uším: „Jestli s tímhle žijete, tak to je mi vás upřímně líto.. Je to jednoduché, jste jenom lhář a ubožák. Ubožák proto, že váš život je jenom moc. Po celý život nebažíte po ničem jiném než po moci. A lhář jenom proto, že ani vy, ani kdokoli jiný, ji nedokáže zničit ani přičarovat..“
Voldemort se pevně chytil opěradel, jako by se bál, že se každou chvílí na Harryho vrhne: „Dobře, nechme toho Harry. Zpátky k mojí nabídce. Staňme se partnery... Společně budeme vládnout celému světu....“
Tentokrát se Harrymu chtělo smát: „Nevím proč se mně ptáte na takovou věc. Copak není moje odpověď dost zřejmá?? No, ale pokud to chcete slyšet. Raději umřu než abych se stal něčím podobným jako vy.“
Voldemort si olízl rozpraskané rty: „Hmm, statečný jako vždy, ale je ti jasné, co tě teď čeká... Nic jiného než hrob.. Ale nemysli si, nic příjemného to nebude, umírat... umřeš ve strašných bolestech.. Nerozmyslíš si to??“
Harry věděl, že ho zabije tak jako tak: „Ne, nikdy!!“
„Jak myslíš!!“ ucedil Voldemort. „Ale já jsem tě varoval. Ale než s tím začneme chtěl bych ti něco ukázat. Vytáhl svoji hůlku, sevřel ji kostnatými prsty, jakým si zaříkadlem uvolnil Harryho pouta. Harry sklouzl na zem. Pouta byli to jediné, co ho drželo nad zemí. Nohy měl jako z marcipánu..
Voldemort mu pokynul, aby šel sním. Harrymu se vůbec nechtělo, ale bylo mu jasné, že nemá ani tu nejmenší šanci, protože ve své kapse nenahmatal hůlku. Voldemort se pojistil, že se nemůže nijak bránit. Byl naprosto bezbranný. Takhle by mu nemohl vzdorovat ani minutu. Proto šel jako poslušný beránek za ním. Přišli do obrovského sálu. Voldemort ukázal Harrymu na stůl, který stál uprostřed. NA něm se válelo spousta věcí... starý pergamen, pás svíček, několik přísad do lektvarů...
Voldemor mu ukázal na mosazné váhy. Harry mu absolutně nerozuměl.¨Voldemort ho popadl za ruku, Harymu do čela vystřelila nepředstavitelná bolest. Někdo se mu pokusil vyrvat mozek z hlavy. Podlamovala se mu kolena.
Jakmile se dotknul rukou mosazných vah, vstřelila mu bolest kolem pupíku, kterou Harry moc dobře znal. Váhy byli obyčejné přenášedlo. Netušil kam ho Voldemort vede a proč ho vede. Vždyť stačí jenom mávnout hůlkou a je to. Vždyť tohle by mu mělo stačit. Co chce, aby Harry viděl?? Co může být horší, než kletba Cruciatus?? Nic není horší než tahle kletba a tu už několikrát zažil, dokonce ji před chvílí sám použil.
Harry poprvé v životě dopadnul na nohy. Zaslechl dopadnutí Voldemortových nohou. On jakoby si ho nevšímal ho vedl dál. Harry myslel, že tohle je omyl, proč ho vedou do Bradavic?? Co tady chtějí?
Harry se vyděšeně podíval do oken hradu, odevšaď viděl záblesky světel. Nepochyboval o tom, že jsou od kleteb a kouzla. Zničehonic ho popadla hrozná panika. Nakonec měla Hermiona pravdu, a Malfoyovi se skutečně nic nestalo, byla to jenom prachsprostá léčka. A on jí podruhé naletěl.
Voldemort jako by četl jeho myšlenky: „Ano, je to velmi mrzuté podruhé se nechat zmást pouhou myšlenkou. Ale tentokrát to nebylo úmyslné Harry, viděl si něco, co jsi vidět neměl, Draca jsem skutečně navštívil, ale bohužel se mi ho nepodařilo zabít, protože jsi se tam přiřítil ty a my museli tohle nechat na později. Teď tam někde leží téměř mrtvý. Takže jsi možná nebyl tak hloupý, ale nicméně mu ani tobě už to teď nepomůže. Právě si hodlám úplně podrobit Bradavice. Už moc dlouho na tuhle chvíli čekám..“
Harrymu bylo mizerně, tam někde bojují jeho přátelé o život. A on nemohl nic dělat. Všechno bylo marné. Bez hůlky byl ztracený.
„Ano, Harry bez hůlky si ztracený, sice s hůlkou by to nebylo o nic lepší.“ poznamenal Voldemort.
V Harrym všechno pěnilo vztekem. V tom si všimnul, že se k nim někdo blíží. Dva lidé zahalení v maskách. Oni dva se uctivě přikrčili, jakmile k nim přišli.
Ten vyšší podával jakési hlášení. Harry podle hlasu poznal Luciuse Malfoye: „Pane, je to silnější, než jsme čekali. Hrad se nám stále nepodařilo plně ovládnout a mám pocit, že nějaký kluk dal vědět ministerstvu, může to být každým okamžikem. Hrad se stále brání...“
Druhá postava si sundala masku, Harry se podíval do očí Dracově matce: „Mistře, promiňte mi mou troufalost, ale už to dál nemohu vydržet. Kde je můj syn?? Prosím, řekněte mi, co se stalo s mým synem Dracem??“
Podle výrazu Voldemortovi tváře, Harry poznal, že je až moc troufalá. Ale ona se vyptávala dál, nic si nevšímala sykání svého manžela.
Harry viděl, jak Voldemort sevřel hůlku, ale nepoužil ji. Alespoň zatím. Sjel Narcisu tak chladným pohledem plným hněvu, že Narcisa klesla na kolena a neopovažovala se svému Mistrovi podívat do obličeje. Voldemort si pohrdavě odfrknul: „Tvůj syn??? Ty se dovoluješ ptát se na svého syna??“
„Prosím, mistře, omluvte mou ženu, ještě se nesmířila s jeho ztrátou. Já už ho nepokládám za svého. Zradil naši krev, náš rod a vás Mistře. Tohle není můj syn, jenom pouhá nicka..“
Narcisa se zhroutila v slzách, hystericky vzlykala do manželova hábitu. Harry tomu nemohl uvěřit, jeho vlastní otec o něm řekl, že je zrádce. To on by nepřežil, kdyby to o něm někdo řekl, vždyť přece udělal dobrou věc.
„Ale, jak chceš Narciso, já ti tvého syna ještě jednou naposledy ukážu než ho zabiju..“ Vodemort se otočil směrem na Prasinky: „ACCIO MAXIMUS DRACO MALFOY!!!!“
Harry zaslechl zasvištění pláště, otočil se tím směrem. Vzduchem si to jenom tak plachtila Dracovo tělo. Voldemort jenom líně švihnul hůlkou. Dracovo tělo přistálo přesně mezi Harrym a jako matkou.
Narcisa jak uviděla pobledlý obličej svého syna začala znova štkát. Ale tentokrát do Dracova hábitu: „Ne, Draco!! To přece není možné!! Draco, to nemůže být pravda!! Neee!! Pane, co jste mu to udělal?? Vždyť je to ještě dítě. Byl to jenom dětský rozmar.“
Voldemort se jenom uchechtl: „Pch, dětský rozmar, dovol, abych tě upozornil, že tvůj syn nesplnil svůj úkol.. Selhal, stejně jako ty Luciusi!!“ Obrátil se na Malfoye, ten se ještě více přikrčil. „A také bych tě chtěl upozornit, že tvůj syn už dávno není dítě, ale dospělý kouzelník, který se opovážil mi vzdorovat.. A takové já s oblibou zabíjím a tvůj syn není žádná výjimka Narciso! Tak ještě chvíli se dívej a pak já dokončím, co jsem začal. Vy se zatím postaráte o hrad. Už mně to nebaví, skončete to.“
Malfoy se dal na ústup a táhl sebou i svoji uplakanou manželku. Harry mohl jenom vyděšeně přihlížet.
Vtom se ozval ze země vzdech. Narcisa se vytrhla svému manželovi a utíkala za svým synem. Dracovi chvíli trvalo, než poznal, že je zle. Vyskočil ze země a už v ruce držek hůlku, podíval se na svoje rodiče a hlasem z kterého čišelo opovržení řekl: „Co VY tady děláte, přišli jste se podívat jak umírám??“
„Ne, Draco jsme tví rodiče, my si tě přejeme jenom chránit!“ řekla mu konejšivě jeho matka.
Dracovi se začala na bledé tváři dělat červené fleky od toho, jak byl rozčilený: „Konečně jste si vzpomněli, ale je tu jeden problém, já už nemám rodiče. Nechápu, jak jsem vás sedmnáct let mohl pokládat za své rodiče, když se paktujete tady s tímhle.“
Dracova matka zalapala po dechu, Voldemort se jízlivě usmíval, ale Lucius Malfoy konečně promluvil: „Jak si jenom dovoluješ něco takového říkat?? ty malý slizký zrádče, dali jsme ti s matkou život, měl jsi všechno cos chtěl, ale teď vidím, že to byla chyba. Měl jsem tě třískat a možná bys byl poslouchal.“
Draco se svíjel falšovaným smíchem: „Jak dlouho sis tuhle frázi nacvičoval otče?? Jak dlouho to tvůj mozek dával dohromady, aby ses zavděčil tomuhle??“
Malfoy jenom zalapal po dechu, stejně jako manželka, ale Draco byl v ráži a nehodlal s tím jen tak přestat: „A teď vám něco řeknu a možná to jsou poslední slova v mém životě, ale stejně to udělám. Nenávidím vás, už nejste moje rodiny, já jsme si našel jinou a ta, bezhlavě neslouží něčemu, jenom proto, že se bojíme jít proti tomu. Ztratil jsem obrovské sídlo, spoustu galeonů, domácího skřítka, dva pokoje, titul, ale získal jsem nohem víc. Vy dva jste oproti mně úplní žebráci.!!“
Malfoy se rozmáchnul hůlkou, ale k Harryho překvapení ho zadržel sám Voldemort: „Ne, Luciusi ne!! Tohle udělám já, pro tebe by to bylo až moc jednoduché ho zabít... Toho se ujmu já, vy máte jediný úkol, dobít hrad a ten teď uděláte, nebo se ujmu ještě něčeho jiného.“
Manželé Malfoyovi zmizeli v tmě. Voldemort si Draca měřil pohledem: „Takže i ty jsi se nechal zlákat tou báchorkou o lásce?? I ty jsi jí bláhově uvěřil, nebo jsi ji dokonce poznal?? Tak to jsi jedním z těch vyvolených.. protože mně se nikdy takového štěstí nedostane,“ dodal ironicky.
Dracovi se zlostně zablýskali oči: „Já jsme v to také nevěřil, měl jsem oči zaslepené tím, co jste mi říkal vy... Ale někomu se nakonec podařilo sundat mi clonu z očí..“
Harry moc dobře věděl koho má na mysli. O Malfoe se už nějak nebál, ale co ti ostatní na hradě. Pak si něčeho všimnul. Draco na něj nenápadně mrkal. Harry pochopil, on chce, aby se pokusil utéct.. neměl moc možností, ale bez hůlky se nikam nedostane. Harry nemohl pochopit jak se to stalo, ale jeho hůlka najednou ležela v jeho kapse. Vždyť tam před chvílí nebyla, tohle nebylo možné, ale podle Malfoyova úsměvu, bylo jasné, kdo to všechno získal.
Draco zařval teď: „Harry se ani neohlížel a tryskem vyrazil pryč. Zaslechl jenom Voldemortův vzteklý řev a dopady několika kleteb, která za jeho patami nechávali obrovské krátery. Harry se ani nemohl rozhlížet. Běžel přímo na hrad. Až u brány se odvážil podívat dolů. V záři světel zahlédl Draca, jak se schovává za jedním velkým kamenem, a Voldemorta jak na něj nemilosrdně pálí jedno kouzlo za druhým.
Harry se dal do běhu. Rozrazil bránu, když uviděl co se děje na hradě bylo mu do breku. Skoro všechny obrazy hořely zeleným plamenem. V chodbě nikoho neviděl. Slyšel jenom křik. Dal se tím směrem a doufal, že se nikomu nic nestalo, ovšem podle stop tady proběhl lítý boj.
NA konci chodby zahlédl lem pláště. Pustil se za ním. Plášť rychle mizel, pospíchal do jižního křídla, kde byla knihovna. Harrymu to došlo, kde je jediná místnost, kde se vlezou všichni studenti?? Buď Velká síň, ale ta byla naprosto obklíčená a pak už jenom knihovna. Hlavním vstupem se tam nedostane, bude muset jinudy a on ví přesně kudy.
Opatrně vylezl ven, aby ho nikdo neviděl, když byl v dostatečné blízkosti: „Accio Kulový Blesk.“
Zaslechl svištění koštěte. Už bylo u něj. Položil na něj ruku a ucítil, jak vibruje. Nasednul a letěl. Nemohl letět moc rychle, možná hlídají i okna, jestli čekají někoho z ministerstva. Konečně doletěl k oknům, o kterých si myslel, že jsou z knihovny, podle hluku poznal, že se strefil. Vytáhl hůlku a zamumlal. „Glacius!!“ Okno se téměř neslyšitelně rozletělo. V místnosti nastal poprask, všichni se schovávali, jenom učitelé na něj mířïli hůlkami. Kratinot ho poznal jako první: „Počkejte, tohle nejsou oni, to je Harry Potter. Co se děje venku chlapče??“
„Je to špatné, pane profesore. Je tady dokonce i sám Voldemort, teď tam s někým bojuje. V místnosti všechno začalo šumět strachem. McGonagallová byla na pokraji svých sil: „Nezbývá než doufat, že ministerstvo dorazí. Rone, dal jste jim zprávu??“
„Ano!!! Vystřelil jsem společně s Hermionou několik světelných signálů a tím jsem porušil to jejich zaklínadlo, takže by tady měli být každou chvílí. Dokonce jsme jim posílali sovu.. víc jsme udělat nemohli, nevím, kde se loudají...“ řekl Ron objímající Hermionu. Měl na obličeji samý škrábanec, to dělala vždycky, když měla o Harryho strach: „OH Harry, promiň, že jsem ti nevěřila. Je mi to tak líto!!“
Harry měl sto chutí jí něco odseknout, ale nakonec se udržel: „Teď na to není čas. Kde je Nicoll??“
„Tady..“ ozvalo se za ním. „Co se děje Harry??? Neříkej, že ta tvoje vidina, byla pravdivá.. není snad??“
„Ne, je naživu, ale bojuje s Voldemortem... musíme mu jít pomoct, jinak nemá on ani my šanci..“
Nicoll neváhala ani pár vteřin, sedla si za Harryho. „Tak na co čekáš Harry, leť!!!“
„My jdeme s vámi!!“ rozhodli se Ron a Hermiona..
„Ne,“ nechtěla je sebou Nicoll, „musíte přece pomáhat tady.. aaa a koště nás všechny neunese..“
„Nicoll, my už jsme se dlouho držel ve vedlejší koleji, už nás to nebaví a navíc, tady nebudeme užitečnější, než tam venku. My ho taky nenecháme padnout...“ rozhodla Hermiona a nasedla za ni. Ron chvíli váhal, ale také se posadil. Harry cítil, jak muselo koště napnout všechny svoje síly na to, aby je udrželo, alespoň ve vzduchu. Netušil jak s tím poletí, ale museli to zkusit..
„Tak my jdeme,“ řekl jenom tak mimoděk Harry.
„Ne, proboha nikdo nepůjde, já jsem zodpovědná za vaše životy. Nikdo nikam nepůjde, je vám to jasné??“ zastavila je ředitelka.
„Nicoll společně s Hermionou z koštěte.“ Řekla profesorka Hermiona se podívala na profesorku a prohlásila: „Ale, ano jde. My tady nehodláme jenom tak dál tvrdnout. Jde nám tady všem o život a jak dlouho si myslíte, že jim dokážeme vzdorovat??? Pět minut?? hodinu možná dvě, musíme se přece postavit na odpor. Jsme přece škola čar a kouzel. MY se jenom tak nedáme...“
Profesorka úplně oněměla. Hermiona to brala jako souhlas popadla Nicoll za ruku a nasedli na koště. Harry měl co dělat, aby hned po vylétnutí z okna nespadli, koště tiše mručelo. Harry rychle zakormidloval k zemi.
Jakmile dosedli na zem, všichni vyrazili na místo boje. Už byli skoro u nich. Stačilo jenom zavolat příslušnou kletbu, a možná by Voldemorta dostali, ale Harry zahlédl jak Malfoy se ještě schovává za kamenem: „Voldemort na něj vyslal další kletbu smrti, sice se netrefil. Ale nadzvedl Dracovo tělo do výšky a odhodil ho kamsi daleko. Harry se vyděšeně podíval na Nicoll. Její výkřik se ozýval jako ozvěna. Nic nedbala, že tam proti ní stojí nejhorší kouzelník všech dob.
Klekla k jeho omdlelému tělu. Snažila se ho přimět k životu. Za pár chvil se jí to podařilo. Draco otevřel oči a usmál se na ni: „Ahoj, zase jsem to zkazil...“
Přes závoj slz se na něj usmála: „Nic jsi nezkazil!“Všechno teprve začíná..“
Přes Malfoyovu tvář zkřivenou bolestí přelétl stín: „Hm, nevím jestli teď těšíš mně nebo sebe. Ale než odejdu bych ti chtěl něco říct. Tak jako tebe, jsem ještě nikdy nikoho nemiloval. A nikdy už nikoho takhle nebudu ať už budu v nebi v pekle...“
„Co, to říkáš, my to zvládneme.“ nedala se Nicoll, ale Harry, ostatní a možná i část její duše věděla, že je všechno ztraceno.
Malfoy se pokusil posadit. Nicoll se mu snažila pomoci zajela mu rukou do plavých vlasů a podepřela mu hlavu. Jakmile ruku vytáhla zjistila, že ji má celu od krve. A místo, kde Draco ležel, bylo celé promáčené krví, která se mohutným proudem řinula z jeho hlavy.
Nicoll se zase rozbrečela. Malfoy ji lehce pohladil po tváři: „Neplač, jednou to přece muselo přijít... já věděl, že mně zabije. Netušil jsem kdy, ani za jak dlouho, ale věděl jsem to. Ale přišlo to přece jenom nějak brzy. Nestihnul jsem ti říct tolik věcí..“
„Ale, to přece ještě můžeš zvládnout, nikde není napsáno, že .....“
„Prosím, přestaň..“ skočil jí do řeči Draco. „Nestihnul jsem ti toho tolik říct, ale tohle je asi nejdůležitější mám tě rád. A ještě poslední slova než zemřu... my dva se zase setkáme, ať už to bude za pět minut nebo za padesát let, ale zase budeme spolu.“
Hermiona už to nevydržela a rozplakala se taky. Ron ji hned začal těšit. Harry úplně zapomněl, že tam s nimi je i někdo jiný. Rychle se podíval na Voldemorta. Vyrazilo mu to dech. On si tam jenom klidně stál s tím svým krutým úsměvem. Úplně celý zářil vzrušením.
Harry k němu pocítil nový příliv hněvu. Chtěl na něj vyrazit, ale nemohl tam Nicol přece jenom tak nechat prostě nemohl. Teď se musel soustředit jenom na ni.
Malfoy a Nicoll se políbili. Polibek netrval ani vteřinu. Pak jí Draco sklouzl na rameno a odtud na zem. Jeho hlava se začala klinkat ze strany na stranu. Pak klesla také. Jeho dech se ztratil. Srdce přestalo být v pravidelném rytmu... Oči, které se Harrymu odjakživa zdály vodnaté a kruté se zavřely.
Nicol nemohla nic dělat, jenom s očima plnýma slz přihlížela, jak jí umírá v náručí. ZA pár chvil bylo po všem. Draco už nežil. On.. On byl mrtvý...
Pak jakoby se v ní něco hnulo, začala cloumat s jeho mrtvolou: „Ne, to nemůže být pravda. To přece není pravda. Neopouštěj mně.... Prosím tě nenechávej mně tady.... neeee“
Začala vzlykat do jeho hábitu. Tyhle vteřiny byli ty nejhorší v Harryho životě. Když se podíval na Hermionu, ta vzlykala ještě srdceryvněji do Ronova rukávu... Ron vypadal, že jako by to sním ani v nejmenším nepohlo, ale nikdo do něj neviděl. V tuhle chvíli si Hary začal svých kamarádů vážit víc, něž kdy jindy.
Nicoll ještě chvíli plakala, ale pak se postavila a hrdě si to namířila rovnou k Voldemortovi. Harry se jí až lekl a asi nebyl sám. Voldemort se na ni díval pohledem, který připomínal strach.
Její oči, jinak čokoládově hnědé, teď zářili šarlatovou. Vypadalo jako nějaký bájný démon, kterého si Harry občas prohlížel v Jinotaji, ale tohle bylo milionkrát horší.
Zastavila se až u Voldemorta a hlasem, který přetékal nenávistí, zasyčela: „Vy jste ho zabil, za tohle mi zaplatíte, ale ještě před tím než vás rozplácnu jako červa tak si něco poslechněte a ty Harry...“ otočila se na něj „bys měl poslouchat také.... a vlastně i vy dva. Tohle, je to nejtajnější tajemství Pána zla, o kterém netušil ani samotný Brumbál..“