Následky.......................................
Harrymu připadalo, že sotva zamhouřil oči a už s ním Seamus cloumal: „Vstávej Harry, probuď se. Pohni McGonagallová už na tebe čeká. Ostatní už jsou dole na snídani.“
Tohle ho dokonale probralo, vyskočil z postele a utíkal dolů. Už byl v půlce schodů, když si vzpomněl, že má na sobě pyžamo. Sice se moc nezesměšnil, viděli ho jenom dvě studentky prvního ročníku, které se začaly přitrouble chichotat, jakmile ho zahlédli..
Oblékl se a pospíchal do Velké síně. Když dorazil, zahlédl profesorku jak po očku sleduje vchod, jestli už dorazil. Jinak se bavila s velice nerudným malinkatým kouzelníkem, který rozčileně mával rukama. Harry se posadil k Ginny. Na talíř si nandal několik toastů se slaninou a vejci. Ale nespouštěl oči z profesorky, která se zdála být víc a víc nervózní. Nakonec popadla mužíka za loket. Za mužíkova hlasitého protestu ho odvedla z Velké síně. Uvnitř se na pár vteřin rozhostilo ticho. Ale jen na malou chvíli, pak se síň zaplnila tlumeným mumláním a když Harry společně s Ginny odcházeli, bylo všechno jako obvykle.
Ne tak se cítila Ginny: „Co jste včera dělali, tak pozdě venku?? Sice jste měli doooost dobrou výmluvu, ostatní vám to zbaštili, ale já ne.“
Harry se zarazil uprostřed kroku: „Jak to myslíš?? Vždyť my tam byli jenom tak. Nic se tam nedělo.“ Harry musel lhát. Sice přesně nevěděl proč, ale prostě to jinak nešlo. Ginny si ho měřila zpytavým pohledem: „Takže se nic nedělo?? Hmm jak mi tedy vysvětlíš, že vás tam bylo nejprve pět pak někdo odběhl a pokud sem se dobře dívala byl jsi to ty, pak ses vrátil, ale zmizel někdo jiný. Nějaký blonďatý kluk. Harry já poznám, když mi lžeš.“
„Co???“ zakoktal se Harry, „já ti přece nelžu!! Ono je to jenom malinko složitější než se zdá. To bys nepochopila.... Víš, já ti to ....“
„NE, já nechci abys mi to někdy říkal, řekni to teď nebo by to ten můj slepičí mozeček nepochopil?? To jsem opravdu tak pitomá?? JO?? já jsem myslela, že si říkáme všechno.. tedy skoro všechno, už se asi opakuju, ale jestli tě nějak svazuju tak to ukončeme...“
„Co to meleš???“ podivil se Harry, takhle to přece nechtěl. Rozhodně se nechtěl s Ginny pohádat, ale přece jí to nemohl říct, nemohl Malfoe prásknout. Byl to jeho nepřítel, to je pravda, ale něco Harryho nutilo neustále ho krýt. „To se ti něco muselo zdát Ginny!! Opravdu jsme tam byli čtyři, já, Ron, Hermiona a Nicoll. Nikdo jiný věř mi. Nic se včera nestalo.“
Ginny pokrčila rameny: „Hmmm, tak jak mi vysvětlíš, že jsi včera neměl žádný šrám a dneska ano. A jakto, že i Hermiona je celá poškrábaná. Hmm, já jsem asi tak pitomá, že nepoznám, že tam s tebou byl Malfoy, že??“
Harryho srdce přestalo bít: „C.. Co??? Jak... Kdo ti něco takového řekl??“
„Nicoll, ale už dávno, svěřila se mi. Říkala, že jsem jediná kamarádka, kterou kdy měla. Řekla mi, že se poznala s Malfoyem i co se chystají udělat, že Malfoy uteče a tak. Pak jsem jí přestala věřit. Zdála se mi být dost podezřelá. Zapomněla sem na to, nic se nedělo. Až do včerejška....“
Harry viděl, že musí jít s pravdou ven: „Hmm, tak jo. Co bys chtěla slyšet???“
„Já, já vždycky jenom pravdu..“ prskla Ginny, bylo na ní vidět, že je rozčilená, i když se to snažila skrýt.
„Takže, včera jsme se všichni utkali s Voldemortem,“ Ginny sebou škubla, „museli jsme utéct. Pak tam byli mozkomoři a Smrtijedi...“
Ginny málem vyletěly oči z důlků: „Co???¨To je legrace Harry? Proč jsi mi o tom nic neřekl???“
„No, popravdě něco jsem tušil, ale nevěděl jsem to jistě. Proto to nevěděl nikdo kromě mně a ...“
„Rona a Hermiona viď?“ dodala jízlivě Ginny. “No, ale jsem ráda, žes mi to alespoň řekl, už jsem si myslela, že si vůbec nevěříme. Ahoj.“ Letmo ho políbila na tvář a odběhla na hodinu..
Harrymu se všechno v hlavě motalo. Ginny, viteály, Voldemort zase Ginny, Vteál, Malfoy a Nicoll...zase Ginny. Harry se musel chytit za hlavu, protože se mu zdálo, že se mu musí pod tou tíhou utrhnout...
Celé dopoledne bylo až podivně klidné, nic zvláštního se neudálo. Nikdo z profesorů jim nic neřekl ohledně jejich nočního výletu..
Až po obědě. Harry se velice dobře bavil ve společenské místnosti, a tu se ozvalo: „Potter, Weasley, Spaperová, Grangerová nechť se prosím dostaví do ředitelny.. Neprodlěně prosíím!!“ Harry a Ron na sebe mrkli. „Už je to tu. Já jsem si říkal, že nikdo nic neřekl.. Ty, Harry, myslíš, že by to mohli říct mamce?? No, já se nebojím, ale nemuselo by to být nejpříjemnější setkání...“
Harry si v duchu představil rozlícenou paní Weaslyovou jak na ně huláká: „Jak jste to mohli udělat? Vy nevíte, co se mohlo stát??? Zase jste vůbec nemysleli na důsledky.“
Harrymu hodně poklesla nálada, a to stačilo jenom pomyšlení. Do ředitelny vyrazili všichni společně, nikomu z nich nebylo do hovoru, jejich kroky se rozléhaly po chodbách. Konečně dorazili na místo, kde se nacházela ředitelna. Její dveře hlídal obrovský chrlič, který otevřel dveře jenom na heslo.
„Ví někdo jaké je heslo???“ zeptal se Harry. Všichni zarytě mlčeli, což znamenalo jedinou odpověď.. Harry se posadil vedle už popelavého Rona hledícího do prázdna. A zase se ozval zezílený hlas profesorky McGonagallové: ůPOTTER, SPAPEROVÁ, GRANGEROVÁ, WEASLEY OKAMŽITĚ DO ŘEDITELNY!!!!“
„Kde asi jsme??? Vždyť tady trčíme už skoro čtvrt hodiny a ona nám není schopná říct heslo nebo nám aspoň přijít otevřít nebo ještě lépe si pro nás měla přijít sama.“ prskala rozzuřená Nicoll, která se zdála být otřesená nejméně ze všech. Všichni mimo ní si pořád dělali starosti jak to asi dopadne. Ron se zvednul a nervózně začal přecházet po místnosti, něco si přitom brblal. Hermiona měla hlavu v dlaních, vypadalo to jakoby plakala.
Potřetí: „POTTER, SPAPEROVÁ, GRANGEROVÁ, WEASLEY OKAMŽITĚ DO ŘEDITELNY!!!!“
Nicoll vytáhla svoji hůlku, namířila si na hrdlo a zamumlala jakési zaříkadlo. Její hlas se rozlehl po celém hradě. Harry myslel, že mu uletí uši, když hulákala: „Potter, WEasly, Grangerová i Spaperová jsou přítomni a čekají před ředitelnou na paní ředitelku. Tímto ji žádám, aby nám přišla otevřít nebo aby nám jakoukoli cestou sdělila heslo a my se mohli za ní dostavit. Děkuji!!!“
Ostatní oněměli úžasem, všichni mimo Hermionu. Ta se dokonale probrala a teď vypadala velmi nazlobeně. „Co jsi to zase provedla??? To ti nestačilo, že kvůli tobě už máme jeden malér a nevíme jak se z něho dostaneme!!!“
„Jak kvůli mně? Copak já můžu, že jste šťourali do věcí, do kterých vám bylo akorát tak velký kulový?? Že jste mně sledovali až tam?? Takže, jo fajn můžu za to já!!! A jak další malér??“ prskala Nicoll dotčeně.
„My, jsme tě nesledovali, kdybychom věděli o co jde, tak bychom tam určitě nešli, ale když jde postava v kapuci po hradě, tak já jako primuska jsem nucena zasáhnout!!“ oponovala jí Hermiona.
„Aha, takže jako kdybys nebyla primuska tak by jsi mně nesledovala?? Nechtěj se zesměšnit, Hermiono!!!“ Nicoll se obrátila k Hermioně zády a obrátila oči v sloup. Kdyby se Harry necítil tak mizerně, tak by se zasmál, protože Nicoll zkroutila tvář do neuvěřitelné grimasy.
Ovšem tohle si Hermiona nemohla nechat líbit: „Zkrátka se budeš muset smířit s tím, že jsem prostě v tomhle lepší a, že jsem primuska a mojí povinností je hlídat studenty.. A... a taky to neznamená, že když něco máš s vrahem tak já tě vynechám.... A, že jak další malér?? Myslíš si, že se tohle McGonagallové bude líbit?? Že na ni řveš na celou školu, že nám má přijít otevřít!! Ale nemysli si, že tě budeme krýt....“
Nicoll na ni vytřeštila oči, v jejích očích se značila zloba. Její obličej pobledl, stiskla ruce v pěst až jí zbělely klouby na prstech a zlostně vyštěkla: „Už nikdy neříkej o Dracovi, že je vrah. Nebo se tady z jedné z nás vrah stane....“ Harry poznal, že tady jde opravdu do tuhého, protože Nicoll vypadala, že klidně svoji hrozbu naplní, a pochyboval o tom, že by oni tři něco zmohli proti rozzuřenému panterovi.
Nicoll, ale ještě nehodlala skončit: „A, že mně nebude krýt... no a co, já se z toho dostanu sama. Já nepotřebuju pomoc nějaké hysterky, promiň Hermiono, ale jinak se to říct nedá.... jsi hysterka. A k jádru věci, však já se klidně přiznám, že jsem to křičela na profesorku já tě k tomu nenutím... Nebo snad ano??? A, že mně budeš hlídat tohle mi nevadí, ale přece jen bych byla radši, kdyby sis dala do pořádku svoje vztahy, než se začneš pitvat v těch mých... Jo a ještě něco řeknu.....“
„Co, kdo komu řekne..“ ozval se hlas profesorky McGonagallové jako břitva. „Takže vidím, že je to pravda, já vám zapomněla přijít otevřít!! Zapomněla jsem, že musíte znát heslo. To víte starý zvyk, ale byla bych raději, kdyby tady ten chrlič nebyl, ale co se dá dělat!! Prosím pojďte dál!!!“
V ředitelně na ně čekalo několik lidí. Profesorka Prýtová, maličký Kratinot a ten maličký mužík z Velké síně, pak kouzelník s chumáči prošedivělých vlasů a lysinou na temeni, ředitelka jim ho představila jako Lorence Portovského, vedoucího pro ochranu velkých prostor na ministerstvu, před nežádoucími kouzly a vniknutími.. a nakonec na obrovské lemošce a dřevěnou nohou Pošuk Moody.
McGonagallová zavřela dveře od pracovny: „Takže, tohle jsou ti čtyři!! Ronald Weasley!! Hermiona Grangerová!! Nicoll Spaperová a nakonec Harry Potter!!“ Na každého z nich ukázala rukou. Ron a Hermiona byli smrtelně bledí, vypadali jako čerstvě vykopané mrtvoly..
Portovský začal: „No, jedná se o to, paní profesorko, že tady tyto děti se včera večer někam přenesli, protože pro bezpečnost jsme zakleli i blízké okolí no a včera jsme zachytili zvláštní signál nedovoleného přenosu, nechápeme jak se jim to povedlo!! Tohle zaklínadlo dokážou překonat jenom zvlášť nadaní kouzelníci a velice mocní kouzelníci. Obyčejného kouzelníka by to vyhodilo zpátky, prostě by se nepřenesl a my bychom dostali silný signál a v momentě tady byli, ale my sme dostali signál až potom co tady nikdo nebyl... Takže, který z nich vyniká nadprůměrnými výsledky v kouzelných formulích?? Pane profesore Kratiknote???“
Maličký Kratinot si uhladil vousy: „No, všichni jsou velmi dobří....“
„Takže je to jasné, tohle mohl zvládnout jenom Harry Potter,“ skočil mu neomaleně Portovský do řeči, nikdo jiný by na to neměl moc, když Potter dokázal to, co dokázal...
„Ne, to jsem říct nechtěl,“ namítl Kratinot, „nechci říct, že chlapci jsou na formule horší, ale přece jenom obě děvčata jsou nejlepší v ročníku!! Slečna Grangerová a Spaperová jsou velmi dobré studentky a obě vynikají velkým nadáním, teď vám neřeknu, která z nich je lepší...“
Tím Portovského nepotěšil, ten se zdvořile uklonil a povídá: „Takže, chlapci jsou mimo.. hmm takže, která z vás děvčátka včera večer čarovala, která z vás proměnila kámen v přenášedlo a opatřila ho kouzlem proti sledování!!! No, tak mluvte!!!“
Harryho srdce bilo na poplach. Jestli to na ni Hermiona poví, tak se z toho Nicoll nevyhrabe do konce života. Kdo ví co jí udělají?? Co, když ji vyloučí???“
Minuta ticha.... dvě, tři... deset, obě dívky se zarytě dívali do země. Ani jedna nehodlala nic prozradit. Nakonec to Portovský nevydržel a začal na ně křičet: „To už je moc!!! Koukejte to vyklopit než se vážně rozčílím!!! A to vám garantuju, že jestli mi to hned neřeknete tak vás odsoudíme jako Smrtijedy a dáme mozkomorům a ti už si s vámi poradí!!!“
Nastalo ticho, všichni okolo se šokovaně otočili na Portovského, teď rudého jako rak. Ovšem Nicoll si tohle to nemínila nechat líbit: „Hmm, my vám nemáme co říkat pane!! Včera v noci jsem byli celou dobu na pozemncích a zkoušeli nejrůznější zaříkadla!! A navíc, vy nás nemůžete dát mozkomorům, protože už vám neslouží už více než rok slouží Pánovi zla a to by jste měl vědět..“
Obličej Portovského změnil barvu: „Jak... Jak se ta drzá holka opovažuje takhle se mnou mluvit!! Tohle je maření výkonu, za tohle ji nechám zavřít, už je skoro plnoletá, vlastně tedy je ... takže já si ji mohu kdykoli odvést do Azkabanu a tam si s ní poradíme...“
„Ne, vy pane si nikoho z nich nikam neodvedete!! Jsou v mojí škole a já neshledávám, že bychom měli nějaké důkazy proti nim, na to, abychom je postavili před disciplinární řízení. A navíc pro jejich odvedení musíte mít můj souhlas a ten vám já nedám, protože považuji za absurdní, aby tyhle dvě dívenky dokázali oklamat tak silné kouzlo!! Nechci se počítat mezi lepší čaroděje, ale já tohle kouzlo zvládám z obtížemi takže... bychom to mohli ukončit. Těšilo mně pane Portovsky....“
To byla pro ministerského rána pod pás: „To je váš názor, ale já vám říkám, že někdo z nich je v tom namočený, jestli ne všichni tak alespoň jeden.. Bylo mi jasné, že se nikdo nepřizná, proto jsem si nechal namíchat lahvičku nejsilnějšího lektvaru pravdy, aby ptáčkové zazpívali a mám na to povolení celé správní rady i ministra, takže vy s tím nemůžete nic udělat!! Teď se každý z nich napije a všechno nám řekne, takže kohopak si vezmeme prvního..... hmmmm... třebáá..“
„A co, když nic nenajdete.. tak copak uděláte??“ ptala se ho neohroženě Nicoll. Tím Pavlovského dohřála asi nejvíc: „Tahle drzá holka půjde nejdřív!!! Stejně v tom má určitě prsty....“
Vytáhl ze svojí ošumělé aktovky tmavou lahvičku s nějakou tekutinou a lžičku. Nalil kapku na lžičku a podal ji Nicoll, ta ji jakoby náhodou upustila. Rudý Pavlovský jí nalil znovu, ale vlil jí to do krku sám. Harry viděl jak polkla. Bylo všechno ztraceno....
V jejích očích se objevil skelný výraz, její oči vypadali jako ze skla. Pavlovský nadšeně poskakoval po ředitelně. Harry už nemohl před knedlík v krku dýchat. Pavlovský položil první otázku: „Jak se jmenuješ??“
„Nicoll Spaperová“ zněla odpověď.
Pavlovský to uznal a už se chtěl věnovat další otázce: „Přenesla si se, včera v noci někam??“
Harry se snažil Nicoll zhypnotizovat, přitom si všimnul, že její oči nejsou tak sklené jako předtím, poznal, že bojuje s účinky lektvaru... Pak už po skelném výrazu nebylo ani stopy. Nicoll vyhrála, vyhrála za všechny...
Pavlovský zopakoval svoji otázku už poněkud nervózněji: „Přenesla si se, včera někam???“
„Ne, včera jsme zkoušeli zaříkadla do černé magie. Celou noc, jsme strávili na pozemcích. Nikam jsme nešli....“
Pavlovský údivem otevřel pusu: „No, ale nemusela to být ona, vždyť nikdo neříká, že byli celou noc spolu!!“
„Tak se jí na to zeptejte, člověče!!“ Konečně promluvil Moody. „Na co má v sobě lektvar pravdy.“
„Ano, jistě zeptám se jí, na co vypila lektvar pravdy!! Kdo tam s vámi byl??“ brblal ministerský.
Nicoll se na chvíli zamyslela: „Ron Weasley, Hermiona Grangerová a Harry Potter. Nikdo jiný..“
Pavlovský vykřiknul jako raněné zvíře: „Ne, ona lže, ona lže! To přece není pravda!!! Musíme to vyzkoušet na někom jiném!!! Ano, pojďte sem vy!! Ano, vy“ ukazoval svojí žilnatou rukou na Rona. Ten se chytil za hrdlo, ale jít musel...
„Pane Pavlovský, já nepovažuji za nutné, aby jste to zkoušel na více než jednom studentovi. Podle toho co vím, měl Veritaserium použít jenom při velmi nutných případech, což tedy podle vás bylo, ale já neshledávám za vhodné, dále to zkoušet. Slečna Spaperová vám řekla pravdu, takže prosím odejděte!!“ řekla rozčíleným tónem profesorka McGonagallová.
Pavlovský chvíli vypadal, že ho to ani nenapadne, ale nakonec sbalil svoji aktovku a prásknul dveřmi. Profesorka se na ně obrátila: „Tak a je to!!! NO, vedli jste si dobře. Ministerstvo zase někde udělalo chybu a teď se to snaží na někoho dohodit, chci vám jenom říct, že vám bezmezně věřím!! Můžete jít.“
Jak moc si přáli slyšet tahle slova. Všichni plni úlevy vypadli z pracovny. Hlasitě si oddychli až za nimi dopadli těžké kamenné nohy chrliče.
Harry se obrátil na Nicoll: „Jak jsi zvládla to, že lektvar nepůsobil tak jak měl!!“
Nicoll se na něj usmála: „Dlouholetým zkoušením, jen tak se můžu stát dobrou bystrozorkou až se naučím tohle, protože jak je jednoduché někomu dát tenhle dryák a ty jim pak vyklopíš všechno!! Tohle jsem se učila skoro čtyři roky a teď se mi to vyplatilo, ale málem se mi to nepovedlo, jednu chvíli sem byla úplně mimo!!!“
Ron na ni házel obdivné pohledy. Hermiona se sebrala a odcházela. Nicoll ji doběhla: „Hermiono, já jsem ti moc chtěla poděkovat, že jsi mně nepráskla a taky mně mrzí, že jsem ti řekla hysterka...“
Hermiona se usmála: „To nic. Ale ty mi odpusť to, co jsem řekla já. Byli to jenom hlouposti. Omlouvám se, rozhodně tak nelpím na primusovstvý...“
Nicoll pokývala hlavou: „Já vím!!!“ A objala svoji kamarádku.
Harry s Ronem se na sebe podívali a vyprskli smíchy. Ron ze sebe vyrážel: „Ty holky, jsou fakt praštěný. Jednou si nadávají a za minutu jsou zase kamarádky na život a na smrt!!“
Vlastně všechno dopadlo dobře, viteál byl zničen, zvládli trest i obvinění a nakonec se všichni usmířili. Ono je někdy na tom světa tak hezky!! myslel si Harry a pospíchal za Ginny. Která ne něj netrpělivě čekal před portrétem Buclaté dámy..