Jdi na obsah Jdi na menu
 


Znamení zla............. ...vykřiknul Harry a probudil se. Trvalo mu asi vteřinu, než si uvědomil kde je. Bylo krásné říjnové ráno. Tráva už byla sice pokryta jinovatkou, ale to nebránilo slunci, aby svítilo. Harry ležel jak dlouhý tak široký na zemi ve společenské místnosti. Musel si narovnat brýle, aby pořádně viděl. Rázem si uvědomil, že to všechno byl jenom sen. Nikdy v Azkabanu nebyl. Z jeho srdce se uvolnil kámen, veliký jako meloun a spadl. Ze schodiště se ozvaly kroky, dolů scházel Ron ve svém pruhovaném pyžamu a táhle zíval. Zpozoroval Harryho: „Kdes byl celou noc?? A proč klečíš na zemi???“ Harry se postavil: „Já jsem na vás večer čekal, ale vy jste byli ještě venku na té kontrole a já jsem usnul v křesle.“ Harry se v duchu bavil tím jak Ronův obličej změnil barvu. Z růžové na popelavou. Sice Ronovi nic nevyčítal, ale mrzelo ho, že se mu s tím co se včera v noci stalo s Hermionou nesvěřil. Byla neděle, pro Haryho nejoblíbenější den v týdnu. Dneska se rozhodl, že nebude dělat žádné domácí úkoly. I když jich měl udělat ještě několik. Vyrazili si jen tak ven bez Hermiony, která se zase mořila v knihovně. S největší pravděpodobností zase dělala úkoly na týden dopředu. Vyšli si na procházku kolem jezera. Ale měli smůlu na jejich oblíbeném místě pod stromem už někdo seděl. Nicoll k nim byla otočené zády a zaníceně si prohlížela svoji levou ruku. „Hmm, promiň tohle je naše místo a my bychom si sem rádi sedli!!“ upozornil ji neomaleně Ron. Nicoll k nim otočila uslzený obličej, mimoděk si stáhla rukáv: „Aha, no tak to promiňte já jsem jenom myslela, že si můžu sednout kam chci, že to tady není na rezervaci.“ Zvedla se a odcházela. Pak se zastavila a vrátila se k nim: „Mohla bych se vás na něco zeptat?“ Harry se s Ronem po sobě podívali: „No,jasně klidně se ptej! Ale o čem to má jako být??“ Nicoll se k nim posadila: „No, viděla jsem v jedné knize zvláštní znamení, něco jako lebku, které čouhá z pusy had. Nevíte co je to za znamení?? Nikdo mi to tady nechce říct, všichni se na měn dívají jako bych spadla z višně.“ „Ty opravdu neznáš Znamení zla??“ Nechápal pořád Ron. Harry to, ale pochopil. Ona dlouho žila ve Francii, tam moc Lorda Voldemorta dopadala také, ale ne v takové míře. Věděl, že její rodiče jsou mudlové, takže nebylo zas až tak nemožné nevědět co je Znamení zla!! „No,,je to znamení smrti,,je to znamení Lorda Voldemorta, největšího černokněžníka všech dob a“ ..snažil se jí to vysvětlit Harry. „Já vím, kdo to je Pán zla, ale povídej prosím o tom znamení!!!“ žadonila ho. Harry se divil, že ví, že se Voldemortovi říká Pán zla, ale přesto pokračoval: „Voldemort a jeho služebníci, Srtijedi, ho vystřelují na oblohu vždycky nad místem, kde někoho zavraždili.“ „Aha, takže jenom pro tohle slouží??“ Nicollin obličej se bůhvíproč rozzářil spokojeností. Zvedla se a chtěla odejít dokonce si broukala nějakou melodii. Ron štouchnul Harryho do žeber: „Harry nezapomněl si na něco??“ Harry pochopil o čem to mluví, přivolal spolužačku zpátky: „Jen jsem ti ještě něco zapomněl říct. Voldemortovi služebníci ho mají vytetované na levém předloktí. Jakmile se Voldemort nějakého dotkne začnou všechny pálit a tím jim dáví najevo, aby k němu přišli.“ Nicollina nálada viditelně poklesla, v jejích očích se značila čirá hrůza. Krásné tmavé oči ovládal strach. Nicoll se mátožně zvedla, poděkovala a konečně odešla. Harrymu se zdálo, že jakmile byla v dostatečné vzdálenosti zase se rozplakala. Konečně si z Ronem mohl popovídat, probrali všechno od a až do z, bylo to jako dřív, když neměli takové starosti. Harry usoudil, že by se teď mohl Rona zeptat na Hermionu. Když se k tomu konečně odhodlal přiběhli k nim jejich spolužáci, Dean, Seamus a Neville. Harry je sice viděl rád, ale teď by je nejraději zaškrtil. Chlapci nevypadali na to, že by se chtěli pohnout. Harry se s nimi začal bavit. Za chvíli zapomenul na co se Rona vlastně chtěl zeptat. Nastal čas na oběd. Když kráčeli k hradu, Harry si uvědomil, že má obrovský hlad. U stolu už na ně čekala Hermiona. Nevypadala na to, že má dobrou náladu. Jakmile Harry s Ronem dosedli vrhla na ně zlostný pohled. Harry měl čisté svědomí takže se ji rozhodnul ignorovat. Ne tak Ron, Ron se začal vrtat v obědě, i když bylo jeho oblíbené jídlo. Harry si ho nevšímal a dál hodoval na svých kotletách s bramborem. Po obědě je Harmiona nemilosrdně zahnala dělat domácí úkoly. Harrymu se sice nechtělo, ale taky neměl chuť se hádat. Zaskočil si pro brašnu a pro několik čistých pergamenů. Rozložil si to na stolku vedle Rona. Měli napsat pojednání o tom,jak se bránit jednoduchým kletbám a vše o jejich historii. Harry namočil brk do kalamáře. Tím byla veškerá jeho aktivita vyčerpaná. Ron udělal to samé a teď nepřítomně koukal z okna. Hermiona měla už napsaných několik odstavců. Harry si začal číst v učebnici. Došel až na poslední stranu knihy, kde se psalo a nejstrašnějších zrůdách: „Za nejstaršnějšího tvora byl pokládám vždy bazilišek, ale přesto je známo ještě strašnější a nebezpečnější zvíře. O tomto zvířeti, nejodpornější stvůře stvořené černou magíí, se tady nebudeme rozšiřovati.“ Harryho napadlo, že tohle zvíře by mohlo žít v Temném lese, pak myšlenku zahnal. Brumbál by nikdy nedovolil, aby byl ohrožen život studentů. Harry se vrátil na začátek a snažil se najít něco, co by mu pomohlo k dopsání eseje. Něco málo přece jen objevil a dal se do psaní. Snažil se psát co největším písmem, aby měl co nejvíce popsáno. Když esej dokončil rozhodl se, že svolá celé Nebelvírské družstvo a projedná s nimi zítřejší zápas. Trvalo celý večer než se většina vrátila do společenské místnosti. Byli tam už všichni mimo nové střelkyně. Řekl všem, ať chvíli počkají a vydal se ji hledat. Prohledal knihovnu, zaskočil se podívat k Hagridovi, ale po Nicoll ani vidu ani slechu. Najednou mu to blesklo, určitě bude v umývárně Ufňukané Uršuly. Harry tryskem vyběhl do patra, chtěl vzít za kliku umývárny, zevnitř se ozývalo tlumené mluvení: „Ale nemůže být pravda, že já..... Ne to není pravda, já nejsem , já nemůžu být“ vzlykal jeden hlas. Druhý mu fňukavým tónem odpovídal: „Ale třeba si to jenom namlouváš. Možná, že to tak není. Podívej se na mě, já jsem na tom hůř, konečně se našel chlapec, který mě miloval a potřeboval mně. Vůbec mu nevadili moje brýle a ani to, že jsem už více než padesát let mrtvá. Ale musel odejít a už ho nikdy neuvidím!!“ fňukala Uršula. Nicoll si pohrdavě odfrkla: „Uršulo, jak jen tohle můžeš srovnávat. Tohle je něco mnohem horšího, co když by to mohlo s ním nějak souviset! Víš co by to mohlo znamenat??? Ale stejně, když si to představím zvedá se mi žaludek a mám husí kůži!“ pronesla znechuceně. Harry zaklepal, hovor utichl a ve dveřích se objevili zarudlé oči Nicoll Spaperové. „Svolávám poslední poradu před zápasem!“ zdělil jí Harry. Nicoll jen kývla hlavou, zamávala Uršule, která zvědavě vystrkovala hlavu ze záchodové mísy a vyšla za Harrym na chodbu. Celou cestu nikdo nepromluvil. Ve společenské místnosti zbyl jenom nebelvírský tým. Harry jim jenom zběžně připomněl taktiku a čas zápasu a všechny možné věci kolem něj. Potom je všechny poslal spát. Zítra je čeká perný den. Harry všechny vzbudil brzy. Nervozita v něm narůstala. Na snídani šel společně s celým týmem. Dnes se měl odehrát první zápas letošní sezóny, Nebelvír proti Havraspáru. Jakmile vešla zaplnila se síň, tlumeným tlacháním. Většina Zmilozelských na ně vrčela nadávky, když procházeli kolem jejich stolu. Nikdo z týmu si jich nevšímal. Nikomu snídaně moc nejela, tak dal Harry brzy pokyn k odchodu do šaten. Ze šaten slyšeli jak se hřiště plní studenty. Harry rychle uděloval poslední rady. Pak se otevřeli dveře a vypochodovali na hřiště. „Kapitáni podejte si ruce!!!“ zavelela Madame Hoochová. Harry si potřásl rukou s havraspárským kapitánem. Ozval se hvizd píštalky. Do vzduch se vzneslo čtrnáct košťat. Ron okamžitě zalétl až k brankovým tyčím. „Všechny vás vítám na prvním famfrpálovém zápase letošní sezóny, dneska hraje Havraspár proti Nebelvíru“ hulákal do kouzelnického mikrofonu Colin Creevey. který se letos ujmul role komentátora. „Míč má Havraspár, jeho střelec se obrovskou rychlostí řítí na osamoceného Rona Weaslyho..... , ale teď vynikající potlouk od Peakse. Výborně mu vyrazil míč. Camrál má Nebelvír, přesněji řečeno Ginny Weaslyová teď přihrála Demelze, ta vrací Ginny ta přihrává Spaperové, ta přihrává Demelze. Výborně oklamala brankáře a je to GÓL!! NEBELVÍR DÁVÁ GÓL!!!“ Střelkyním se podařilo vstřelit ještě tři branky, ale zato Ron pustil všech šest střel, které na něj havraspárští střelci poslali. Harry stále marně pátral po Zlatonce. Na opačném konci hřiště ji hledal nový havraspárský chytač. Pak ji Harry uviděl třepotala se těsně vedle kotníku havraspárského brankaře. Soupeřův chytač u ní byl blíž. Harrymu nezbylo nic jiného než vyzkoušet svou starou fintu, střemhlav se vrhl dolů, druhý chytač v domnění, že vidí Zlatonku se pustil za ním. Harry pád vyrovnal a jako střela letěl za Zlatonkou. Zlatonka právě oblétala jednu z soupeřových brankových tyčí, když ji Harry dohonil. Stačilo už jen natáhnout ruku, ale v tom se z čistajasna objevil potlouk. Málem Harryho srazil z koštěte. Zlatonce stačila vteřina na to, aby popolétla dál. To už se k Harrymu přidal i soupeřův chytač. Letěli bok po boku. Měli Zlatonku na dosah, ruka chytače po ní chňapala, ale Zlatonku nechytla. Harry si skoro lehnul na koště, vystřelilo obrovskou rychlostí Harry natáhl ruku a konečně sevřel v ruce vzpouzející se míček. Stadion kolem Harryho vybuchl. Jásot nebelvírských umocňovalo radostné pištění Colina do mikrofonu. Závěrečné skóre bylo 190:60. Pro Nebelvír. Po zápase se konal v Nevelvírské věži obrovský večírek, trval by celou noc, kdyby jim Hermiona jasně nenakázala, že musí jít spát jinak je nahlásí Profesorce McGonagallové. Všichni sice brblali, ale nakonec se do jednoho odebrali do postelí.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář