Jdi na obsah Jdi na menu
 


R.A.B................................. Uplynul skoro měsíc školy, pro Harryho i Rona nejtěžší v jejich životě, netušili jak bude sedmý ročník náročný. Harry stále ještě neměl čas svolat konkurz na střelce nebelvírského týmu. Katie Bellová už ze školy odešla. A Ron měl ještě více povinností jako primus, ale stále tvrdil, že je to velká výhoda. Ale stále častěji se jich profesorka McGonagallová ptala, jestli už začali trénovat na famfrpálový zápas, který se kvapem blížil. Proto se Harry rozhodnul, že konkurz musí být co nejdříve. Stanovil jej na 29.září, vyvěsil oznámení na nebelvírskou nástěnku. Dvacátého devátého září se Harry společně s Ronem vydali na famfrpálové hřiště, kde postávalo několik nebelvírských studentů. Harry nechtěl nikoho ze svého týmu vyměnit, ale ostatní mu řekli, že by nebylo fér, kdyby zabírali místo někomu lepšímu. Tohle mu odpověděl každý, mimo Rona. Ten seděl nezvykle pobledlý na bedně s míči. Nechtěl na sobě dát znát, že má trému. Ovšem tohle se mu dařilo jen zřídka, skoro neomylně to na něm každý poznal. Harry se rozhodl, že je jako loni rozdělí do skupinek. V první byl Ron, Ginny, Coote a Peaks, lonští odrážeči a Demelza loňská střelkyně. Ve druhé bylo několik chlapců třetího ročníku. Třetí skupinu obsadila děvčata, letos se jich přihlásilo jen velmi málo. A poslední skupinu tvořili nějací kluci z pátého ročníku. Harry je nechal obletět celé hřiště, jen několika lidem se nepodařilo úkol splnit. Jakmile všichni dosedli na zem, dal Harry pokyn k tomu aby se postavili tak, aby bylo zřejmé o jaký post se v týmu ucházejí. Vytvořili se tři skupiny. První se hlásili ke střelcům, druzí k odrážečům a třetí byli brankáři. Mezi mini se krčil pobledlý Ronald. Harry vyzval první skupinu aby nasedla na košťata a poté si přihrávala míčem, pak měli střílet na branku a nakonec byla trestná střílení. Nejlépe vše zvládla Ginny a Demelza, ale třetího střelce Harry nemohl najít, nikdo nebyl tak úplně špatný, ale taky ničím nevynikal. Řekl jim, že si třetího střelce musí ještě pořádně promyslet. Pak nastoupili odrážeči, těch tam bylo nejvíce. Po dlouhém vybírání, opět přijal do týmu Peakse a Cooteho. Zbývali už jenom brankáři. Harry jim začal vysvětlovat jejich úkol: „Ginny a Demelza na vás vystřelí každá po dvou ranách a pak na vás vystřelím já. Rozumíte??“ Odpovědí mu bylo jenom tiché zabručení. První hráč byl absolutně příšerný, druhý ušel i ti ostatní nebyli špatní, nikdo ovšem nevynikal zvláštním talentem. Nakonec zbyl jenom Ron, všichni před ním chytili tři penalty, takže Ronovi by stačilo chytit čtyři a byl by znova brankářem. První rány se ujmula Ginny, Ron chytil. Druhou střílela Demelza, Ron málem pustil, ale stihl Camrál odrazit konečky prstů. S další ranou už takové štěstí neměl, vztáhl po Camrálu rukou o vteřinu později než měl, míč proletěl prostřední brankovou tyčí. Ronův obličej se zbarvil doruda. Demelza se po něm lítostivě podívala, ale pak vyrazila přímo proti Ronovi a vystřelila. Ron sice na kratičkou chvíli zaváhal, ale nakonec se mu podařilo střelu zneškodnit. Zbýval už jenom Harry. Harry nasedl na svůj Kulový Blesk a začal nalétat na Rona. Nevěděl, jestli má vystřelit silně jako každému jinému a nebo vystřelit málo, protože je Ronův kamarád?? Nevěděl teď co má dělat, být férový nebo být kamarád? Něco v Harrym šeptalo, že by měl vystřelit tak,aby to Ron chytil. Harry vyrazil kupředu. Rozletěl se velmi pomalu, ale nakonec v něm zvítězilo svědomí a vystřelil stejnou silou jako u všech ostatních. Na zlomek sekundy Ron zavřel oči. Vzápětí je zase otevřel a vyrazil míč mimo brankoviště. Pak se snesl dolů a radostně objímal všechny členy nebelvírského týmu. Harry si uvědomil, že nemá vybraného ještě posledního střelce. Všiml si, že Nicol, která společně s Hermionou sledovala celý konkurz zvědavě okukuje jeho koště. Harry měl obrovskou radost nad Ronovým triumfem a tak jí velkoryse nabídl, že si Kulový Blesk může půjčit. Chvíli vypadalo, že mu NIcoll vynadá, ale pak se na něj zářivě usmála. A nasedla na koště. Seděla na něm jako královna, absolutně držel rovnováhu, nezachvěla se. Koště řídila pohybem pravé ruky, koště ji poslouchalo jako psíček. Náhle Harryho něco napadlo, hodil jí Camrál a řekl jí, jestli by nemohla zkusit se trefit do branek. Kývla a rozletěla se směrem k brankovým tyčím, vystřelila celkem desetkrát a z toho se sedmkrát trefila. To nikdo z adeptů na střelce nedokáztal, mimo Ginny a Demelzu. Nicoll se snesla k zemi, Harry k ní společně s nebelvírským týmem běžel: „Nicoll to bylo dobré, víš chtěli bychom tě poprosit jestli bys nahrála za naši kolej famfrpál????“ ptal se jí Harry. Nicoll na krátkou chvíli zaváhala, ale nakonec jejich nabídku přijala. Teď měl Harry konečně celý famfrpálový tým, doufal, že se mu zase podaří vyhrát. Nejenom ve famfrpálu. Druhý den byla sobota, Harry, protože dlouho do noci řešil s týmem tréninky a novou taktiku, zaspal. Do jejich ložnice vtrhla Hermiona. „Mám to!!!!“ ječela a poskakovala po ložnici. Stáhla z Rona přikrývku, aby se probral rychleji. „Co máš???“ vyptával se jí rozcuchaný Ron. „Vím, kdo je R.A.B.!!!“ odpověděla mu. Tahle věta dokázala Harryho dokonale probrat. Zvedl se z postele a vykulil na Hermionu oči. Hermiona se pustila do vyprávění: „Celý měsíc jsem hledala v knihovně ty iniciály. Našla jsem jich několik. O každém tom člověku bylo moc informací, ale jenom tři z toho byli velcí kouzelníci. Jeden se jmenoval Rupert Alfonzo Blisk - objevitel jednorožců, ale žil v roce 965 - 1009, takže by nám neseděl. Druhá byla Rubby Amelie Borelyová, ta by taky nešla, protože v tom vzkazu stálo "budu už mrtev" takže to musel být muž. A nakonec posledním kouzelníkem byl Robert Aberhort Braun, zemřel sice před několika lety, ale bylo mu 80. let. Takže by nám přesně seděl. Byl to opravdu veliký kouzelník.“ Skončila a vítězně se podívala po ostatních!!!!! Harry se rychle posadil a vytrhl jí zažloutlý a nepochybně velmi starý novinový výstřižek. Na něm byl pohledný kouzelník, Harrymu někoho hrozně připomínal, někoho koho už viděl. Pod fotkou stálo: „Robert Aberhold Braun po Brumbálovi největší kouzelník všech dob!“ Harrymu se vrzušením rozbušilo srdce, třeba ted přišel na kloub důležité věci. Rozhodl se, že musí navštívit rodinu tohoto kouzelníka: „Hermiono, dalo by se zjistit kde tento kouzelník žil??? Mohli bychom se za ním o Vánocích vypravit, dřív to nejde, ale musíme se pojistit, že medailon doopravdy zničil.“ „No, myslím, že by snad dalo zjistit, kde ten kouzelník žil, ale nepovím to, kde teď žije jeho rodina.“ řekla mu Hermiona a rozběhla se do knihovny. Harry s Ronem osaměli, nemuseli si ani říkat, že kdyby se dozvěděli kde ten kouzelník žil, mohli by se dostat na stopu dalším viteálům. Harry si natáhl ponožky a hábit a sešel společně s Ronem dolů do společenské místnosti. Kolem nástěnky se kupila hromada studentů, právě se k nim prodral Seamus a rozhořčeně vykřikoval: „To je hrůza, zakázali nám Prasinky, prý z důvodu zpřísnění bezpečnostních opatření.“ Harrymu to ani nevadilo, protože jak v létě četl tak jejich oblíbený hostinec u Tří košťat dalo ministerstvo vystěhovat. Teď měl v hlavě jiné starosti, nevěděl jak daleko je. On vlastně nevěděl nic, najednou se v něm začala zdvihat vlna pocitů. Zdálo se mu, že je úplně bezmocný, poprvé od té doby, co se vrátil do školy si uvědomil, že má před sebou důležitější věci, než je neudělaný domácí úkol z lektvarů nebo z kouzelných formulí. On musí zabít nejobávanějšího černokněžníka všech dob. Zase se mu začal svírat žaludek strachem, nebyl to strach, který měl, když šel do Zapovězeného lesa, tohle byla čirá hrůza. Snad poprvé za kolik dní začal přemýšlet nad tím, jak by mohl získat další viteály, dosud neměl žádnou stopu, žádný náznak. Nevěděl kudy jít ani kde hledat byl úplně bezmocný. Harry si nevšimnul, že se zastavil a přemýšlí, neviděl ani Rona, který se na něj zkoumavě díval. Harryho začal rozčilovat, jak po něm Ron pokukuje, začalo mu vadit, že Ron neumí pochopit co se mu honí hlavou. Copak není jeho kamarád?? copak kamarádi nedokáží vycítit co si myslím??? Strach s pocitem ublíženosti udělal svoje a Harry se najednou rozeběhl a vylezl portrétem ven. Běžel a nezastavoval se. Zastavil se až na břehu jezera na jeho oblíbeném místě pod dubem, na místě o které se často dělil s Ginny. Teď si přál být jenom sám a potichu přemýšlet. Proč jsem se vlastně vrátil???? „Protože jsem jediný kdo musí ochraňovat Bradavice, já a nikdo jiný.“ „Ale proč zrovna já?? Vždyť to může být kdokoli, proč právě já. Brumbál Ti věřil a jestli chceš jeho důvěru ztratit tak uteč“ našeptával mu hlásek uvnitř jeho hlavy. „Ne, ale já se přece nebojím, já jen nechci ohrožovat Bradavice.“ odporoval mu Harry. „Jak si šlechetný, tak ty nechceš ohrožovat Bradavice, ty jsi přece jen pravý hrdina,“ posmíval se mu hlásek. „NE, JÁ SE NEBOJÍM, SLYŠÍŠ MĚ VOLDEMORTE JÁ SE TĚ VŮBEC NEBOJÍM!!!!“ rozkřičel se na celé kolo. Odpovědí mu byla jenom ozvěna jeho hlasu, najednou Harry uviděl stín. Někdo se k němu blížil. Harry se bleskurychle přikrčil za keř. Uviděl jak kolem něj prochází Nicoll a kanou jí slzy, držela se za ruku a plakala. Jako by jí něco hodně ublížilo, nevypadalo to, že by ji zraněná ruka tak bolela zdálo se, že se jí stalo něco jiného. Harry měl nutkání ji sledovat, ale pak si všimnul Hermiony a Rona jak vycházejí z hradu. Proto se rychle posadil pod svůj strom a čekal. Za chvíli k němu přišli. „Harry,“ začala konejšivě Hermiona. Harry se rozhodl, že ji nenechá domluvit: „Ne, Hermiono, nepotřebuji tvou pomoc je mi fajn, zvládnu nepotřebuji, abys mě uklidňovala jako malé dítě, pokud vím, nejsi to ty, kdo má buď umřít nebo se stát vrahem. Tak nechápu proč mně tady zase chceš poučovat o tom jak se mám chovat!!“ hulákal na ni Harry. „Kdyby si mně jednou nechal domluvit, tak bys věděl, že tě nechci vůbec poučovat, i když si myslím, že se chováš jako malý kluk. Jen bych ti chtěla říct, že jsem našla, kde ten kouzelník bydlel, a dokonce, kde žije jeho rodina. A navíc jsem našla něco ohledně viteálů, ale řeknu ti to až se uklidníš, protože s miminem se tady bavit NEBUDU!!!!“ odpověděla mu rádoby klidným hlasem. Popadla Rona za rukáv a táhla ho pryč. Než si Harry srovnal v hlavě co mu právě řekla, byli už Ron i Hermiona skoro u hradu: „POČKEJTE!!!! NO TAK, HERMIONO, POČKEJ PROMIN!!“ křičel na ně Harry. Zastavili se, Harry tryskem vyrazil. Zastavil se až u nich. „Tak co, Hermiono, co jsi zjistila??“ ptal se jí udýchaně, Hermiona vypadala, že se jí ani trochu nechce Harrymu něco vysvětlovat. Tvářila se, jako by právě kousla do citronu!!! Nakonec se přece jen nad ním smilovala: „No, bydlel v Londýně, někde na severním předměstí, na Willsonově třídě 17, a jeho rodina ta tam žije dodnes. Pokud vím, měl manželku a dceru, ale jinak nikoho. Takže bychom se tam měli vypravit.“ „No, jasně, musíme se tam podívat, ale kdy?? Nejdřív o Vánocích, dřív nemáme povolené návštěvy.“ odvětil jí Harry nakvašeně, teď zrovna byl na stopě něčeho důležitého a on nemohl nic podniknout, připadal si jako divoké zvíře lapené v pasti. „Tak dlouho nemůžeme čekat, máme málo času!! Každá vteřina teď může znamenat prohru. Jedna možnost by tady byla. Ale porušili bychom zase školní řád. Sice jsme to udělali už tolikrát, ale teď by chycení znamenalo vyloučení.“ mumlala si Hermiona pro sebe. „Jaká možnost?? O čem to mluvíš Hermiono???“ nechápal ji Ron. „To mi jako chceš říct, že máš plán jak se tam dostat??“ zíral na ni s obdivem. Hermiona se na něj zářivě usmála: „No, ono je to vlastně jednoduché. Bylo by to asi takhle, my bychom šli s Ronem jako primusové v sobotu ráno na obhlídku, jako aby všichni dodržovali bezpečnostní opatření. Harry si vezme neviditelný plášť a vyjde hlavní branou s námi. My půjdeme jakože k Hagridovy a řekneme mu, že jsi nemocný a že jsi šel na ošetřovnu, musíš mít nějaké alibi. Ty se zatím vydáš do Zapovězeného lesa a přivoláš testrála. A pak na něm poletíš, můžeme ti dát tak tři hodiny víc ne, protože déle asi Hagrida neudržíme, aby se na tebe nezašel podívat.“ svěřila se jim se svým plánem. Harrymu se ten plán zdál všechno jen ne jednoduchý. Bylo to sice jednoduché, ale stačila by jediná chyba a všechno by šlo do háje!!! Myšlenka na to, že může navštívit kouzelníkovu rodinu už tak brzy, ho nenechávala klidným. Musel by čekat jenom týden, nic by mu pak nebránilo k nalezení viteálu. Veškerý strach jako by z Harryho náhle vyprchal a ztratil se. Veškeré Harryho štěstí teď žilo na tom, že Harry je možná blízko rozluštění velké záhady, velkého tajemství.