Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příprava na OVCE.................................... Neděli prožil ve víru dobré nálady z famfrpálu. Po celý den se s ním nikdo nebavil o ničem jiném než o famfrpálu. Všichni s ním chtěli rozebírat zápas vteřinu po vteřině. Chtěli vědět, co se dělo nahoře, protože oni neměli čas dívat se na chytče, protože střelci byli naprosto vynikající. Harryho nejvíc překvapil Ron, jak se dozvěděl, Mrzimor vystřelil opravdu hodněkrát a Ron přitom nedostal ani branku, kdežto Mrzimor jich sklidil hned šestnáct. Vlastně Ron zachránil jeho neúspěch. Kdyby chytal jinak tak by Nebelvír neměl pohár... Harry znova začal uvažovat, kde udělal chybu, jestli přece jenom někde něco nezanedbal. Jak je možné, že byla lepší??? Vždyť přece použil osvědčenou taktiku. Pak se sám nad sebou zarazil. Hmm proč by vlastně nemohla být lepší, neznamená, že jeho otec byl výborný chytač, že Harry musí být neporazitelný. Ale přece jenom se mu stalo poprvé, že mu Zlatonka unikla. Ještě nikdy, pokud by zápas dohrál, se mu nestalo, že by Zlatonku nechytil, ale jednou to přijít muselo. Harry už to dál nechtěl řešit, prostě je to tak jak to je a hotovo. Už s tím nic nenadělal. Ráno po zápase byl ve společenské místnosti klid. Všichni spali. Včera dlouho do noci oslavovali, někteří, mezi nimi i Ron a Harry, šli spát až v sedm ráno. Harry se probudil kokem poledne. Vypadalo to, že Ron má ještě půlnoc, takže nebylo kam spěchat. Přetočil se na bok a blaženě zavřel oči. Byla pěkná slunná neděle, kterou mohl klidně celou prospat. Vlastně tomu tak bylo, když společně s Ronem vystrčili nos z pokoje byl skoro večer. Harrymu notně kručelo v žaludku. Ale nezbylo mu nic jiného, než počkat na večeři. Harry se posadil do svého oblíbeného křesla. Rozhlížel se po celé místnosti. Nebyla na ní ani stopa po jejich včerejším řádění. Domácí skřítkové měli asi hodně práce s úklidem. Harry si zcela zřetelně vzpomínal na tu hromadu odpadků. Musela jich být přinejmenším tuna. Chudáci skřítkové, pomyslel si. Kdyby to věděla Hermiona, ta by jim přišla pomoct i o půlnoci, ale asi měla takovou radost, že si to ani neuvědomila. Harry si jenom matně vzpomínal, že ji viděl sedět na Ronovi a pak už měl okno. Asi to vážně přehnali. Harryho zrak padl na nástěnku. Všechny oznámení překryly dvě obrovská oznámení. Jedno upozorňovalo studenty pátého ročníku na NKU a poradu o budoucím zaměstnání. A druhé upozorňovalo studenty sedmého ročníku na skládání OVCE, konajících se ve stejném termínu jako NKU. A také na návštěvu pracovníka z odboru ministerstva kouzel, aby mu sdělili o jaké zaměstnání, by se v budoucnu chtěli ucházet. To on by jim měl říct, jakou zkoušku a na jaké hodnocení ji musí složit, aby měli šanci při dalším studiu. Každý student měl u svého jména napsané datum a hodinu setkání. Harry rychle ve sloupci jmen našel svoje. Byl téměř poslední. Za ním zbyli jen Ron, Nicoll a Dean. Přečetl si datum svojí schůzky. Zítra v šest hodin večer v ředitelně. Nemohl uvěřit svým očím.. „Zítra?? To se snad zbláznili!! Tak vy nám to slavnostně oznámíte dnes a zítra má přijít nějaká ženská z ministerstva..“ uvažoval Harry rozhořčeně. Zaslechl za sebou táhlé zívání. Ron scházel ze schodů: „Ahoj! Co je to tam?? Zase nějaká vyhláška???“ „Podívej se sám!“ ukázal mu Harry obrovský transparent. Ron si ho četl hrozně dlouho. Dočetl, zakroutil hlavou a četl to znova. Tak to udělal několikrát. Pak se nechápavě podíval na Harryho: „Co to jako má znamenat? To někdo přijde a já mu řeknu, že chci být třeba ministrem kouzel a on mi řekne, že musím mít takové a takové OVCE, aby mně vzali na školu pro budoucí ministry??“ „No, asi jo!!“ přisvědčil mu Harry. Ron se na chvíli zamyslel, pak pohodil rameny, asi jako že je mu to všechno jedno. A padnul do křesla naproti krbu a zasněně hleděl do stěny. Harry se na něj nechápavě díval. Copak Ron nechápe, co je to za tragédii?? Ministerstvo už zase má přístup na hrad. Co, když to bude jenom zastírka, aby něco vyčmuchali?? copak to tady nikdo nechápe?? Asi ne. Harry sebou popuzeně hodil do křesla naproti Ronovi. Ten se nepřítomně usmíval. Díval se přesně na Harryho, ale jako by ho vůbec nevnímal.. Když se Harrymu povedlo dostat Roba aspoň trochu k sobě vydali se na večeři. Ron se pořád nervózně rozhlížel ke vstupním dveřím. Koho asi hledá?? Hermionu?? Ne, to určitě ne. Nebo ano??? Harry neměl čas se tím zabývat, protože se k nim přidala Ginny a jeho hlavu zaplavili jiné starosti. Jak by se jeho starosti mohli týkat něčeho strašného, když měl blízko sebe někoho, koho měl tak rád?? Jak jen mohl mít jen jedinou myšlenku na Lorda Voldemorta?? Večeře proběhla v klidu. Po večeři se všichni usídlili u krbu. Konečně přišla řeč i na něco jiného než na famfrpál na OVCE. Harry by dal nevím co, za to, aby se mluvilo zase o famfrpálu, protože tam aspoň tušil o co jde, ale tady byl naprosto mimo. O zkouškách něco málo věděl, ale aby se na ně stihnul připravovat?? Na to neměl čas, pořád se něco dělo. Sice mu to zkoušející neuvěří, ale celou dobu zbavoval svět kusů Lorda Voldemorta… To, ale nikoho nezajímalo. Takže byl sám hodně zvědavý, jak tohle všechno dopadne.. Jestli to vůbec nějak dopadne. Už moc dlouho se nic nestalo. Žádná podezřel nebo násilná úmrtí nic.. Že by si Voldemort dal pokoj?? Tomu sám nevěřil?? Něco chystal. Jak nad tím Harry přemýšlel, začalo mu v jizvě bolestivě tepat. Harry si rukou mnul čelo. Zničehonic se mu začalo chtít spát. Víčka měl jako z olova, které je nemilosrdně táhlo dolů. Postavil se popřál ostatním dobrou noc. Sotva se dopotácel do pokoje. Jakmile pocítil na obličeji hebkost jeho polštáře usnul. Tomu co v noci prožíval, se nedalo říct spánek. Trápili ho všemožné noční můry. V nich stále prožíval nejhorší okamžiky svého života. Připadalo mu, že musel někde vedle sebe mít nějakého mozkomora. Vypadalo to totiž úplně stejně. Jakmile se ráno probral, obrovsky se mu ulevilo. Byl to jenom sen, jenom pouhý sen. Dnes ho čeká normální školní pondělí. Už jen ze zvyku mrknul ven. Zase bylo hezky. Dneska by se hrál famfrpál, myslel si, ale vzápětí se okřiknul: Ne, nesmím o tom mluvit!! Je to pryč a já to nezměním.. Dopolední vyučování nebylo nic jednoduchého. V Obraně probírali jak zaklít svého protivníka tak, aby dlouho podléhal kletbě. V lektvarech měli za úkol namíchat čistou radost. Harry nevěřil, že existuje lektvar, který se skládá z tolika věcí. Na konci hodiny ho měli odevzdat. Absolutně nejistý si výsledkem odnesl svoji lahvičku ke katedře.. Ani se nenadál a bylo odpoledne. Hermiona nesmírně pobledlá se s nimi loučila, vydala se na poradu do ředitelny jako první z nich. Harry jí popřál hodně štěstí. Ron ji dokonce doprovodil k ředitelně. Harry se takticky vzdálil. Sice nechápal, co tak Hermionu rozrušilo, vždyť se nejednalo o žádnou zkoušku, to na tom papíru nebylo... Ron se za pár minut vrátil. Harry nemohl pochopit z čeho má pořád takovou radost. Jemu osobně bylo trochu mizerně. Jeho velkým snem je stát se bystrozorem, ale se svými vědomostmi, to na to moc nevypadalo. Ale musel se pokusit, tohle mu Voldemort nevezme. Vzal mu rodiče, ale jeho sny mu brát nebude o to se Harry postará.. Sice by dal nevím co za to, aby měl rodiče zpátky a s nimi i Siriuse, ale ani tohle už se nedalo změnit, tak mu zbývali jenom sny. Vždycky, když se dobře bavil tak čas zběsile uháněl, ale dnes se netěšil vůbec, přesto letěl. Ani si to neuvědomil, ale už bylo za pět minut šest. kdyby ho Ron jemně neupozornil, že už je čas. Psal by svoje pojednání do magie dál. Rychle naházel svoje věci do brašny a letěl jako vítr k ředitelně. Jakmile doběhl vyšla ze dveří Parvati Patiová. Ani se jí nestihnul zeptat, jaké to bylo, protože si ho profesorka McGonagallová vzala s sebou. Vedla ho po točitých schodech. Promluvila až těsně před ředitelnou: „Běžte dál, já se tohoto sezení neúčastním!! Jedná se o vaši věc a věc ministerstva,“ dodala s nelibostí v hlase. Zaklepala a prostrčila Harryho dovnitř. Harry se rozhlédl. Za stolem seděla vrásčitá stařena. Už od pohledu mu odporná. Připadala mu jako staré shnilé rajče. Babka skřípavým hlasem promluvila: „Aaaaa pan Potter, na vás jsem se těčila nejvíce!! Takže tady mám výsledky vašeho NKU!! Vidím, že jasnovidectví a dějiny kouzel vám nešly. No to se stane chlapče. Takže.. ale pročpak ještě stojíte posaďte se,“ pronesla medovým hláskem. Harrymu by bylo stokrát příjemnější, kdyby mluvila zase tím svým skřípavým hlasem, ten mu na ni víc seděl. Jí to zřejmě vůbec nevadilo a stejně medovým tónem pokračovala: „Hmm, ale vidím tu obrana proti černé magii hmmm.. asi máte talent, po svém otci, toho jsem také měla tu čest potkat a dokonce i on tu se mnou seděl, byl to opravdu nadaný chlapec škoda ho.... škoda, ale i vaše matka, výborná studentka... opravdu.. pokud si dobře vzpomínám měla ze všech NKU vynikající jenom ty nešťastné runy, to opravdu nebyla Liliina parketa... Ani ji nebavili.“ Harry by se velmi rád vyhnul povídání o rodičích a také už by velmi rád skončil. Babka se ještě chvíli přehrabovala v papírech, pak na něj zazírala: „Hmm, takže chlapče, řekněte mi... Co by jste chtěl dělat?? Je nějaká práce, která by vás nějak duševně obohacovala, bavila vás.... nebo je nějaké zaměstnání, které by jste chtěl vykonávat.. Už jste o něčem přemýšlel?? Já doufám, že ano!!“ Harry chvíli váhal. Stařena se mu protivila. Vůbec se mu nechtělo jí nic říkat, protože tušil, že tohle bude konec jeho nadějím stát se bystrozorem, ale musel to zkusit: „NO, přemýšlel.. ale nevím jestli bych to zvládnul.. no já bych se chtěl...“ „No, tak do toho nebojte se!! Já vás nekousnu a že to nezvládnete? O tom rozhodnu já!!!“ povzbuzovala ho hlučně. Harry se nadechl: „No, já bych chtěl být bystrozorem...“ Starěna nadzvedla obočí: „Aha, no.. Nebudete to mít zrovna v životě lehké.. Je to velmi těžké studium.. hmm musí se studovat ještě tři roky a pak spousta různých zkoušek, ale já netvrdím, že na to nemáte.. Jak se tak dívám do kritérií, tak pro přijetí musíte mít ty nejlepší známky. TO jste určitě tušil. Musíte mít OVCE z přemněnování, kouzelných formulí, obrany proti černé magii, to je samozřejmé, pak lektvarů a bylinkářství.. A známky musíte mít ty nejlepší což je B.. hmmm hodně těžký úkol, ale já si myslím, že s takovým nadáním jako měli vaši rodiče si s tím poradíte. Takže si poznamenám bystrozor, ano?? Nechcete to ještě změnit??“ „Ne,“ vykřiknul možná až moc zuřivě Harry. Žena spokojeně kývla a něco začala škrábat brkem po papíře. Harry tam ještě seděl. PO několika minutách žena zvedla hlavu: „Co tady ještě děláte?? Oh ano, už můžete jít!!!“ Harry se s obrovskou úlevou vytratil. McGonagallová s ním sešla dolů. Pustila ho ven. Místo něj si vzala Nicoll. Harry se čelem opřel o okno. Nemohl tomu uvěřit: To jsem se tak bál tohohle?? To bylo jako všechno?? Už asi od Hermiony chytil její syndrom ve všem hledat nebezpečí. Ani nevěděl proč tam čekal. Nicoll ta tam byla jenom malou chvíli za několik minut už slyšel vrzat schody. Chrlič uskočil a vysmátá Nicoll vyšla ven. „Čemu se směješ??“ vypáli na ni možná zbytečně útočně.. „Ale, profesorka McGonagallová mi pomáhá dostat se na velmi těžké studium zvěromagie, dokonce až do Skotska, ale té ženské nestačilo její slovo. Musela jsem se proměnit, tos měl vidět její obličej. A co tady děláš ty??“ „Já, já tady čekám na tebe, se mi samotnému nechtělo jít!!“ opáčil Harry. „Aha“ usmála se na něj Nicoll a společně vykročili. Došli až ke schodišti vedoucí k věži. Harry vyskočil na schodiště za ním Nicoll. Nicoll ho pak předběhla, ale zapomněla na ten nešťastný schod co zmizí, jednou nohou šlápla do prázdna. Hrozně se vyděsila a ztratila rovnováhu. Popadla Harryho za ruku, aby nespadla. Jakmile se ho dotkla, vystřelila mu do hlavy strašná bolest. Jako by mu někdo vytloukal mozek z hlavy. Úplně ztrácel pojem o sobě. Před očima měl temno.. cítil řezavou bolest na čele. Pak se rozjasnilo: Stál v nějaké místnosti. Už tady někdy byl.. jo tohle křeslo už někdy viděl. Otočil se.. je v Chroptící chýši, ale co tam dělá?? Uslyšel výkřiky z kuchyně.. Šel tam, co to uviděl mu vyrazilo dech. V kuchyni stál samotný Voldemort. Hůlkou odhazoval nábytek a snažil se zamířit na Malfoye, který se bázlivě krčil za stolem, ale vypadal odhodlaný se bránit. Všechno bylo tak skutečné. Harry si připadal jako v tranzu. Voldemort na něj konečně dosáhl. Harry slyšel jak Draco naříká, ale neprosil o slitování.. Neřekl jediné slovo, aby Voldemortovi nezpůsobil radost. Harry cítil, že se ztrácí, ještě zaslechl jak Voldemort říká: „Tak a skončíme to ty Zrádče!!! Avada...“ „Harry?? Harry si v pořádku!!“ Nicoll s ním třásla. Harrymu chvilku trvalo než si vzpomněl co se stalo. „Nicoll musíme do Chrotící chýše Malfoyovi jde o život??“ Nicoll se na něj podívala jako na něco nakaženého zhoubnou chorobou: „Ne, to není možná, ráno jsem tam bylo a byl úplně v pořádku. Nechápu proč to říkáš??“ „Ale, já jsem to viděl, teď jsem tam byl. Je tam Voldemort a chce ho zabít a možná.. možná už to udělal honem...“ Harry nechápal proč stojí měli by se tam rozběhnout. Nicoll se ani nepohnula: „Nikde si nebyl.. celou dobu si tady, omdlel si, něco se ti zdálo, měl bys zajít na ošetřovnu nebo si jdi lehnout.“ Nicoll ho sjela chladným pohledem a šla dál do věže a na Harryho se ani nepodívala. Harry musel najít někoho, kdo mu bude věřit. Ron a Hermiona, kde jen budou?? Rychle není čas Dracovi jde o krk. Teď teprve začala válka ta pravá v níž padají hlavy...