Jdi na obsah Jdi na menu
 


U Borgina a Burkese............................ Harry poklidně spal v Doupěti. Jeho sny se stále vraceli k odpolednímu zážitku. Spal jako nemluvně, a netušil co se kde děje, netušil, že se v Londýně něco chystá. V Obrtlé ulici se nepohnul ani lísteček. Nikdo v ní nebyl, nikdo jenom jakási postava v kápi utíkala ulicí a bázlivě se otáčela. Zastavila se až u krámku "U Borgina a Burkese". Výloha krámku byla celá zakrytá prkny. Nebylo to uděláno pořádně všude prosvítali proužky světla. Postava si sundala kapuci. Bylo poznat, že to je dívka, neobyčejně krásná dívka. Přiložila oko ke škvíře, uvnitř viděla jenom nějakého starého a neobyčejně omšelého kouzelníka, jeho tvář byla strhaná a unavená. „Borgine, jak jsme s tím vlastně daleko, víte, že já nemohu vyjít ven, ale mám pocit, že mi neříkáte pravdu.“ do místnosti vstoupil ještě jeden muž, spíše ještě chlapec, měl ulízlé světlé vlasy a neobyčejně bílou pleť. Měl na sobě černý hábit s obrovskou sponou, který mu neobyčejně slušel. Dívka s něj nemohla spustit oči, cosi ji k němu táhlo, nemohla se podívat jinam. Omšelý kouzelník se naproti ní díval kamkoli jinam, než na mladíka: „Hmm, no jak bych to řekl, hmm, no, nepokračuje to tak jak by jsme si představovali pane. Úkol bude sice splněn, ale potřebujeme více času.“ Ve tváři mladíka se objevil poděšený výraz: „Jak potřebujeme více času?? Víte co to znamená, když se nám nepodaří splnit úkol přesně jak nám náš Mistr nakázal stihne nás příšerný trest.“ Dívka se zachvěla, jako by na svém srdci cítila ostří nože. Déle to nevydržela a zaklepala. Zevnitř se ozvaly jenom tiché kroky. Pak se otevřely dveře a z nich vykouknul ten omšelý: „Copak si přejete slečno?? A co tady děláte tak pozdě a sama??“ V dívce se začala zvedat vlna nechuti k tomu kouzelníku se žlutými zuby, zdál se jí odporný: „To je moje věc pane, přišla jsem kvůli velmi důležité věci a nemohu ji s vámi řešit ve dveřích.“ Kouzelník velmi neochotně poodstoupil a vpustil ji dál, krámek byl velmi neutěšený, všude kam se podívala byl prach. Ale ten mladík už tady nebyl, pocítila cosi jako zklamání, nevěděla co se to s ní děje, proč by tu měl být?? Vždyť ho ani nezná: „A kde je ten druhý kouzelník??“ slova s ní vystřelila tak rychle, že je nedokázala zastavit. „Ale slečno, tady nikdo nebyl, jenom já.“ huhlal kouzelník. „No, jak myslíte, ale zaslechla jsem něco, co by se mohlo zdát ministerstvu nadmíru zvláštní a taky vím, že tady někoho ukrýváte, no ale vy nechcete být rozumný tak sbohem!“ a vzala za kliku. Kouzelník ji popadnul za ruku a zavřel dveře, ale to neměl dělat ze stínu vyšel ten mladík, kterého prve viděla. „Borgine, kdo to byl a co ch........“ zarazil se uprostřed věty. Myslel si, že ten kdo tam byl už odešel. Zjistil, že osoba je ještě v místnosti a dívá se přímo na něj. Čekal cokoli, ale tohle ne. Myslel, že někdo z ministerských přišel čenichat, ale ona nevypadala, že by byla z ministerstva. Vypadala, že je tak stará jako on. Vytrhla se Borginovi a přistoupila k němu: „Dobrý večer, nechci vás nikoho rušit ve vašem plánování, ale potřebuji s vámi vyřešit něco velmi důležitého.“ Podle výrazu mladíkovi tváře poznala, že mu není vůbec po chuti, mrzelo ji to, ani nevěděla proč. Mladík se posadil na okraj stolu, vytáhl z hábitu hůlku a vyčaroval židli, pokynul jí, aby se posadila: „Tak co potřebujete?? Víte nemáme moc času ještě dnes musí pan Borgin odcestovat!!“ řekl a hodil nevraživým pohledem přes její rameno na Borgina, který se krčil u dveří. „Ale, já nepotřebuji mluvit přímo s panem Borginem mně stačí jenom někdo kdo trochu rozumí tomu, co se týče Pána zla.“ vysvětlila mu. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Borgin si vyděšeně přidělal dlaň na ústa, mladík na stole se jí poprvé podíval do očí: „A proč vás to zajímá??“ Chvíli jí trvalo než mohla odpovědět, mladíkovi oči jakoby kruté se jí zdáli ty nejkrásnější jaké kdy viděla: „To vám nemohu říct, chci pouze, abyste mi odpověděli na mou otázku. Nic jiného po vás nežádám.“ A spiklenecky se po něm podívala. Mladík to velmi rychle pochopil chtěla mluvit jen s ním, bůhví proč mu to velmi lichotilo: „Borgine už je čas, musíte odejít já to tady vyřídím.“ Borgin se zvořile uklonil stáhl z věšáku starý cestovní plášť a vyšel ven. Mladík nervózně přecházel po místnosti: „Nevím, co přesně chcete vědět, ale pokusím se vám povědět všechno co vím.“ Netušil proč se s tím chce té neznámé svěřovat, vždyť kdyby se o tom mistr dozvěděl znamenalo by to smrt, ale její obličej jakoby ho vyzýval, jako by sliboval, že nic nepoví. Dívka se zavrtěla na židli: „Už jsi někdy viděl tohle??“ a vyhrnula si část rukávu. Musel se pořádně podívat, to co uviděl mu vyrazilo dech. Na její paži svítilo černé Znamení zla. Vyhrnul svůj rukáv a přiložil ho k její paži, jeho znamení nebylo ani zdaleka tak černé jako to její. Muselo jí působit obrovská muka, muselo ji pálit jako šílené, ruku však držela s obrovským klidem. Tušila, co mladíka tak rozrušilo, něco věděla, něco co by pro mladíka mohlo znamenat smrt nebo život: „Vím kdo jste pane Malfoy!! Chlapci zmrzly rysy: „Co chcete??“ „Já, nic, ale chci vám jenom říct, že za to, co jste nespáchal nebudete potrestán!!“ odpověděla mu. „A jak to můžete vědět, že jsem to nechtěl spáchat!! Jak víte, že jsem ....“ zhroutil se na zem. Vyskočila ze židle a začala ho objímat, nechápala proč s takovým, má tolik soucitu, nebo to nebyl soucit?? „Já vím, že jsi to nikdy nechtěl udělat, věřím tomu, že jsi prostě musel, máme podobný osud. Musíme jít společnou cestou. Pokud se mu společně postavíme zvládneme to, já bude v Bradavicích a ty tady, když se někam hne nebo něco udělá budeme o tom vědět. Budeme si dávat zprávy ano??“ Draco jí to přislíbil, slyšel jak i přes její klidný tón hlasu, jí splašeně tluče srdce. I jeho tlouklo na poplach ještě nikdy neviděl někoho takového. „Ale, pamatuj nikomu se o naší dohodě nesmíš zmiňovat nikomu, skryj to ve tvých nejtajnějších vzpomínkách, jinak by to pro nás oba mohlo dopadnout velmi špatně.“ Zvedla se a chtěla odejít, Draco ji chytil za ruku: „A uvidíme se ještě někdy??“ Usmála se na něj, ale neřekla nic, prošla dveřmi do noci. Draco doufal, že to znamená ano. Možná je to teď pro něj nový začátek nebo taky konec. Možná se mu podaří dojít odpuštění, které si sám zaslouží. Ale taky jej mohl stihnout trest. Přesto všechno nebezpečí si byl jistý, že chce bojovat a že to zvládne i kdyby za to měl zaplatit životem: „Bude to pro Tebe otče, a i pro ni??“ Možná to byl příslib lepšího začátku!!