Jdi na obsah Jdi na menu
 


Souhvězdí.......................................... Harrymu vánoční prázdniny utekly jako voda. Ani se nenadál a už byli pryč. Nezbylo jim nic jiného než zase sbalit kufry a vrátit se do Bradavic. Ani mu to příliš nevadilo, protože si jich od svého zážitku v Godrikově dole vůbec neužil, pořád se snažil rozluštit tu hádanku co mu dal duch jeho otce. Většinu z toho chápal, ale stále nemohl přijít na to, co nebo kdo jsou to sagitarusové, to ho nejvíce mátlo. Věděl, že to musí zjistit ať to stojí, co to stojí. Návrat do školy nebyl nijak příjemný, profesorka McGonagallová jim nedala vydechnout. Stále jim vštěpovala do hlavy, že se OVCE blíží a navíc ještě Harryho a Rona čekal kurz přemisťování. Kurz začínal hned po návratu z prázdnin, to mu vůbec nebylo po chuti, zrovna potřeboval mít čas na rozluštění té hádanky. Času bylo málo, Voldemortova moc sílila s každým okamžikem. Harry s Hermionou trávili každou volnou chvíli v knihovně, Ron se k nim z nepochopitelných důvodů nepřidal. Raději sám bloumal chodbami hradu, vlastně byl poslední dobou nějaký divný, začal Harrymu dělat velké starosti. Byl zamlklý, dokonce s nimi nechodil ani na snídani, vídali se jenom na famfrpálovém tréninku a mluvili spolu pouze o něm. V žádné z bradavických knih nebylo psáno a o sagitarusích ani o ničem podobném. Nejhorší na tom všem bylo, že nikoho nenapadalo co by to vůbec mohlo být. Zklamala i Hermiona, která také nevěděla, co by to mohlo být a ani to nevyčetla ze svých knih, což ji pekelně dopalovalo: „To snad není možné Harry, v knihovně o tom není ani zmínka!!“ „Ale je to jediná stopa, kterou máme, musím se jí držet!!!“ uklidňoval ji Harry, ale moc se mu to nedařilo. Po týdenním hledání byl Harry na konci svých sil, zdálo se mu nemožné, aby dokázal zjistit, co vlastně mu chtěl jeho otec naznačit. Právě zmoženě seděl ve společenské místnosti a pročítal si své ubohé pojednání do obrany proti černé magii, tušil, jaká bude jeho známka, ale na víc neměl dnes síly, po náročném tréninku seděl ještě aspoň hodinu v knihovně a snažil se najít alespoň něco o tajemných sagitarusích. Najednou společenskou místnost osvětlilo modré světlo, Harry polekaně vyskočil z křesla a díval se z okna, nikde nic. Asi se mi to zdálo, myslel si. Vrátil se do křesla a snažil se opravit své mizerné pojednání, ovšem bez valného úspěchu. Proto vylezl schody a padnul oblečený na postel. Spal tak až do rána. Celý druhý den s ním nic nebylo, téměř celé lektvary prospal, svůj zamlžovací dryák stejně nedokončil. Jeho pověst třídního premianta se rozplynula jako pára nad hrncem. Daleko horší to bylo v přeměňování, měli přeměnit králíka na klobouk. Harry zažil hodně těžkých hodin, ale tahle snad byla nejtěžší a navíc nekonečná. Harry se sklonil nad svým angorským králíkem: „Rabbition!!“ Nic se nestalo králík si jen tak hopkal po lavici. Harry to zkusil znovu: „RABBITION!! RABBITION!!“ následovala obrovská rána, vypadalo to, jako by v místnosti vybuchla bomba, ve třídě bylo plno kouře, když se rozptýlil, Harry se mohl podívat na svoje dílo, místo cylindru mu na stole seděl modrý králík bez uší. Ron vedle něj vyprsknul smíchy, ale jakmile zachytil vyčítavý pohled Hermiony, toho nechal. A dál se věnoval svému králíkovi, který zůstával stále beze změny. Dnešní hodina obrany byla tou nejhorší jakou kdy zažil a to bylo co říct, protože zažil i profesorku Umbridgeovou. Nejprve na něj profesorka Clarková asi půl hodiny ječela, jak je nezodpovědný, když na něj venku číhá tolik nebezpečenství, vždyť z toho co napsal by se nedalo poznat o co se jedná a že on by měl vědět, jaké to je, když je ohrožen život rodiny atd.. Další půl hodinu je znovu nabádala k tomu, aby byli opatrní, že na ně spousta nástrah číhá za každým rohem, jakoby nevěděla, že existuje někdo, kdo je chce zabít všechny do jednoho. Když skončilo vyučování byl Harry ten nejšťastnější kluk na světě, Harry by teď nejraději zapadnul do postele ale místo lenošení zamířil si to do knihovny a dál se pídil po sagitarusích. Hledal ve všech knihách týkajících se černé magie. Hermiona si dokonce vyprosila povolení do oddělení s omezeným přístupem, ale bez úspěchu. Harry byl unavený jako nikdy, přitom se dnes vůbec nenamáhal. Zíral do skomírajících plamenů v krbu. Ve společenské místnosi nikdo nebyl, bylo už hodně pozdě. Znova celou místnost zaplavilo totéž světlo jako včera. Harry přešel celou místnost až k oknu, všude byl klid a ticho. Ale zůstal u okna, kdyby se náhodou světlo zopakovalo, nic se nedělo. Harry si opřel hlavu o studenou okenní tabulku. Podobizna se odklopila a do místnosti vešla Nicoll Spaperová: „Jé Harry, ty jsi ještě tady?? To sem nečekala, že tady ještě někdo bude!!“ Harry se na ni ani nepodíval, měl plnou hlavu hádanky. Nicoll to zřejmě nějak nevadilo: „Á, jak vidím, jasnovidectví ti chybí??“ Profesorka Sinistrová je skutečný odborník, dneska říkala, že se máme dívat, bude vidět jedno velmi vzácné souhvězdí, proto na to čekám. Byla jsem se podívat v severní věži jestli je dostatečně jasno. Dneska jsou naprosto ideální podmínky k pozorování.“ Všechna její slova šla mimo něj. Nevnímal ji, napůl spal a napůl byl duchem nepřítomný a řešil hádanku. Nicoll se postavila k vedlejšímu oknu: „Už se začíná rozjasňovat, za chvíli by mělo být vidět! Víš jaká je to rarita Harry??? Tohle souhvězdí se dá vidět jednou za 100 let, opravdová vzácnost.“ vykládala mu nadšeně. „Á, už ho vidím, je viditelné pouhým lidským okem, je to skutečná nádhera, vypadá to tak opravdově“ rozplývala se, „podívej Harry!! Je to přesně jak popisovali knížky, zajímá mně jestli se Hermiona taky dívala, jestli ne tak má smůlu.“ Harry seskočil z okenního parapetu kam se prve posadil a přešel k jejímu oknu, podíval se tím směrem kam mu ukazovala. A opravdu na jasné obloze se spoustou hvězd, se objevilo velmi výrazné souhvězdí. Harrymu připomínalo koně, nebo osla. Bylo sice velmi krásné, ale nijak neřešilo jeho problém. Jen tak ze zdvořilosti se zeptal: „A co to je vlastně za hvězdy?? Nebo souhvězdí nebo co to je!“ „Je to velmi vzácné souhvězdí, je vidět jednou za 100 let a.......“ začala se svým výkladem, někoho mu tím velmi připomínala „To už si říkala, ale jeho jméno“ přerušil ji Harry. Nicoll s zatvářila uraženě a vyběhla do ložnice. Harry přemýšlel, co tak hrozného řekl, že se urazila, ale to už zase scházela dolů, v ruce držela nějakou knihu. Sedla si k Harrymu na parapet a zuřivě listovala knihou: „Tady to je!! Toto souhvězdí ... blabla... to už sem říkala, toto souhvězdí nemá přesné jméno, ale říká se mu souhvězdí saggitara a ..............“ Harry se náhle vzpamatoval, vytrhl jí knížku z ruky a přečetl si to sám, když dočetl, musel číst znova a znova, má to, to je ono je to souhvězdí, to je nenapadlo, hledali jenom v knihách s černou magii, jak je mohlo napadnout, že jsou to hvězdy. Harry se podíval na oblohu, souhvězdí se zdálo být jasnější než před chvílí, jakoby vystupovalo jasněji než všechny ostatní hvězdy. Harry pocítil v žaludku zvláštní teplo, byl blízko tomu, aby rozluštil hádanku. Našel první část skládanky, kterou bylo nutné složit. Netušil sice proč, ale radilo mu to jeho srdce. A on mu hodlal věřit!