Viteál......................................
„TY???“ vydechl Harry.
„Já, ale nechápu, proč jsi mně svázal,“ odpověděla mu rádoby klidným hlasem.
V Harrym všechno vřelo zlostí: „Ty budeš zapírat sama sebe?? Ty mi pořád chceš namluvit, že je to všechno jenom náhoda?? Že všechny ty náhodná setkání, zlé sny znamení zla je pouhá shoda okolností?? A také si myslím, že tvůj pán není nadšený, že ho zapíráš!!“ poznamenal s úšklebkem.
„Takže, ty si myslíš, že já jsem tady proto, abych tě zabila nebo tě vydala pánovi zla??? Hahaha tak to si mně tedy pobavil Harry.“ Ona nehnula ani brvou a dál se snažila posadit.
Harry nechápal co ji tak pobavilo, bylo mu divné, že se nepokouší o žádný odpor, takhle by se žádný ze smrtijedů nechoval, ale mohla by být klidně past.
„ANO, tohle přesně si myslím, ukončeme tuhle komedii a vyjasněme si to.!!“
Její obličej byl plný napětí: „Ale já ti tady říkám pravdu, nebo si myslíš, že kdybych tě měla zabít, že bych to už dávno neudělala??? Myslíš si, že kdybych mohla, že bych to neudělala??“
To znělo celkem logicky, za celou dobu školy měla soustu příležitostí, kdy ho mohla zabít, ale co když je to opravdu past??
Ona zatím využila chvilky jeho mlčení: „Harry, já tady opravdu nejsem proto, abych tě zabila nebo ti nějak ublížila, já jsem tvůj přítel a chci ti pomoci.“
Harry začal přemýšlet, už potkal takového člověka, který klidně prodal svoje přátele, aby si zachránil svoji kůži. Nemohl jí dál věřit, pro něj prostě byla jenom zrádce. Malý podlý parazit, který je kdykoli připraven vytasit drápy. Byl připraven bojovat, nemohl si dovolit takový luxus, jako věřit někomu kdo by jej mohl kdykoliv zradit.
„Vím, že si myslíš, že tohle je podezřelé, že ti lžu, abych se sama zachránila, ale věř mi Harry. Já opravdu nejsem zrádce.“
„Jak ti můžu věřit?? Jsi jen špína, nic jiného, zradila si nás tady všechny, tajně posíláš zprávy Voldemortovi.“ prskal Harry.
Najednou oheň v krbu zlověstně zapraskal. Vyskočil z něj muž v černém hábitu se světlými ulíznutými vlasy - Draco Malfoy!
Na jeho tváři byl úsměv, ale jakmile se pořádně podíval po místnosti a našel Nicoll spoutanou na zemi a Harryho nad ní, vytasil se se svou hůlkou: „Pusť ji Pottere!!“
„Ahá, tak a je to tu!! Prý mi nelžeš, že ses nedala na stranu Voldemorta, když se paktuješ s touhle pakáží, tak tohle mně definitivně utvrdilo v tom, že mám pravdu.“
Draco se právě chystal zaútočit: „Cruc......“
„NE“ zavřeštěla Nicoll, stála uprostřed pokoje a v ruce držela hůlku, měřila si oba zlostným pohledem, Harrymu se zdálo jakoby spatřil v jejích očích šarlatový lesk, ale v zápětí zmizel.
„Tohle nikam nevede, je to nanic. Tohle je př ... Aáááááááááááá“
Harry už nemohl déle čekat, věděl, že když by jim dal příležitost zabili by ho, proto zavřeštěl: „Nimovimboo!“
Kletba zasáhla nepřipravenou Nicoll do břicha, odhodila její bezvládné tělo na stěnu. Na stěně po sobě nechávalo krvavou stopu.
Harry sám poděšený nad účinkem kletby sklonil hůlku. Byl připravený bojovat, čekal, že Malfoy zaútočí, musí se přece pokusit jej umlčet, jinak by jejich plán ztroskotal.
Draco odhodil hůlku na zem, padnul na kolena, třásl s jejím tělem: „No tak prober se!! Prober se!! Ted přece nemůžeš spát. NO TAK DĚLEJ NĚCO POTTERE!!“ křičel na něj hystericky.
Harry se nemínil pohnout ani o kousek: „A co jako mám podle tebe dělat, jen si tady tak sednout a dívat se na to, jak se chystáš mně zabít?? Ne díky, takovou radost ti neudělám.“
Draco Nicoll položil a zasyčel: „Nejraději bych tě teď roztrhal na malinkaté kousky, ale kvůli ní to neudělám. Pottere tys to vůbec nepochopil, že??? Nikdy sem tě o nic neprosil Pottere, vždycky sem tě nenáviděl to snad víš, ale teď tě prosím udělej něco!!“ Draco odhodil hůlku někam do kouta a znovu si kleknul vedle zkrvavené Nicoll.
Harry překvapením zapomněl dýchat. Podezíravě se díval na Malfoe jak zuřivě s ní třese. Harry stále stál pevně za svým, byla to jenom hra jenom bohapustá lež.
Až když Malfoovi vhrkly do očí slzy, které se mu teď kotoulely po tvářích, začal v něm hlodat červíček pochybností.
Co když mi říkala pravdu! Co když k nim opravdu nepatří?? Já jsem ji zabil! Panebože, já jsem ji snad opravdu zabil.
„Ale, když ona mi říkala pravdu, co tady děláš ty???“
Draco se k němu otočil: „Já ani nevím. Vlastně za to může ona, nějak se jí podařilo mně vypátrat. Jediná ona mi dala novou šanci, říká, že smysl života je v tom, abychom se poučovali z chyb. A já myslím, že jsem v životě udělal chybu a chci ji napravit, já už nemám nic společného s Pánem zla. Já už s ním nechci mít NIKDY nic společného. A taky to budu já, kdo ho zabije!“ dodal sebevědomě.
Nicollino tělo se pohnulo, její tmavé oči se otevřely, její obličej byl celý pokryt krví. Ale usmíval se na ně: „Harry, já vím, že se ti teď zdá naprosto nemožné mi uvěřit, ale prosím, snaž se mě pochopit.“ Pak znovu omdlela, ale to už byl Harry rozhodnutý, možná teď udělá tu největší chybu svého života, ale musel to udělat: „Já ji vezmu na ošetřovnu a ty uteč.“
„COOO? Teď mám jít pryč??? To nejde, já tu musím zůstat, musím vědět, co se s ní stane, co když to bude něco vážného, já odtud nepůjdu!“ rozhořčil se Draco.
„Ale, ty musíš odejít, jinak tě tady najdou a odvedou, je na tebe dokonce vypsaná vysoká odměna. A navíc ona by si to určitě tak přála!!“
Ani není možné jak tahle slova na něj zapůsobila: „Dobře, ale musí se uzdravit.“
„Jo, jasně uzdraví se,“ mávl rukou Harry, „ale teď už běž!!“
Nevěřil svým vlastním uším, nechtěl to udělat, ale musel, nedokázal si vysvětlit proč, ale muselo to tak být, jakoby se tím chtěl vykoupit.
Oheň zapraskal, Malfoy byl pryč. Harry strčil hůlku do kapsy, Nicoll si přehodil přes rameno a vyšel ven. Statečně přišel až k ošetřovně, zabouchal na dvěře. MAdama Pomfreová v noční košili mu přišla otevřít. “Co se ........, o proboha co se jí stalo?? Rychle ji odneseme do postele!!“
Položil Nicoll na postel, Madame Pomfreyová ho vyhodila prý teď potřebuje mít klid a měl jít vzbudit ředitelku.
To Harryho ani nenapadlo, musel se ještě vrátit pro Nicollinu hůlku, kterou tam ve spěchu zapomněl. Opatrně se vracel chodbou, rozhlédl se a pak vstoupil.
Oheň pomalu dohasínal, vrhal na stěnu strašidelné obrázky. Harry začal hledat její hůlku. Nemohl ji najít. Musel kleknout na kolena. Hledal, ale pořád nic neviděl. Konečně ji zahlédl, byla schovaná až v koutě. Harry ji zvednul a strčil do kapsy. Postavil se, najednou ho něco uhodilo do očí.
Stál před portrétem Roweeny z Havraspáru.Byla vyobrazena jak sedí u stolu s hůlkou v ruce. Na stole bylo pramálo zvláštního, jen pár pergamenů a obyčejný husí brk. Ale těsně nad Roweeniným ramenem byla ta modrá kazeta, kterou odsud odnesl. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale kazeta tam ležela otevřená. Přes prach nebylo vidět co v ní je. Harry si musel stoupnout na špičky, aby ho mohl pořádně setřít. Konečně se Harry mohl podívat co ukrývala ona záhadná kazeta.
Na obraze bylo namalováno, že uvnitř má být něco jako ozdobná spona. Spona byla skutečně nádherná, podobná letícímu orlovi, který roztahuje svá křídla. Místo očí měl modré safíry.
Harryho spona opravdu uchvátila, fascinovaně na ni zíral. Chvíli se kochal, ale pak mu mozek přeskočil na to správné místo.
Srdce se mu rozbušilo, jeho tlukot se odrážel po celé místnosti.
Ano, ano všechno tomu nasvědčuje. Voldemort přece hledal něco ze zakladatelů Bradavic a kde by jinde měl začít hledat nežli v Bradavicích, jestli našel tuhletu místnost pak je jasné, co je tím posledním hledaným viteálem, spona Roweeny z Havraspáru. Nikde neměl žádný důkaz o tom, že je to pravda, ale cítil to. Teď už jen zbývalo najít, kde je ukrytý.
Harry začal pomalu odstupovat od obrazu, aby si jej mohl pořádně prohlédnout, narazil do něčeho tvrdého. Otočil se, narazil do malého rozpadlého konferenčního stolku. Schodil z něj nějaké staré knihy, ale vůbec ho nic takového nezatěžovalo, nechal je tam ležet. Byl přesně uprostřed pokoje, teď viděl na všechny obrazy, všechny si podrobně prohlížel, nenašel nic.
Už odcházel, když si vzpomněl na svůj sen, v jeho snu se mu přece zdálo, že osoba stála u Zmijozelova obrazu a něco si prohlížela. Harry přistoupil k jeho obrazu. Podíval se do jeho chladných očí, které se zdály jakoby nelidské jako by patřily hadovi. Nahoru nedosáhnul a pro něco na co by se mohl postavit si nešel, protože se bál toho podivného mechanismu. Tak se soustředil na zbytek stěny. Prohlédl skoro celou stěnu, když objevil nějaký nápis:
Harry tomu absolutně nerozuměl, nic mu to neříkalo. Všechna písmena byla psána jakoby nějakým starobylým písmem, jediný zřetelný byl monogram na konci. T.P.P. Nikoho takového nepotkal. Ale přesto se v něm ukořenil strach.
Z chodby se však ozval hlas profesorky McGonagallové, zesílený kouzlem: „HARRY POTTER AŤ SE OKAMŽITĚ DOSTAVÍ NA OŠETŘOVNU PROSÍM!! OSTATNÍ STUDENTI SETRVAJÍ V KLIDU VE SVÝCH LOŽNICÍCH!! A TO BEZ VÝJIMKY!!“ Harry nechal nápis nápisem a utíkal ven. Za oknem už svítalo. Cestou už potkával rozespalé studenty Havraspáru v županech, kteří na něj zvědavě nakukovali. Harry doběhl až k ošetřovně, v prsou ho strašlivě píchalo. Vpadnul na ošetřovnu a masíroval si hrudník. Tam stála neobvykle bledá profesorka McGonagallová, smutně se dívala na postel kde ležela Nicoll, Harry viděl jak profesorce kanou slzy.
„Co se stalo paní profesorko???“ zeptal se jí.
„Na to bych se měla zaptat já vás ne??“ vyjela na něj a utřela si slzy.
„Já nevím co přesně chcete vědět paní profesorko!!“ snažil se z toho vykroutit.
„Nedělejte si ze mně blázny Pottere, nedonesl jste ji sem tak náhodou vy a nebyl jste s ní, když se jí tohle stalo??“ nedala se profesorka oklamat.
„No ano, chtěli jsme se podívat na jedno souhvězdí v astronomické věži, ale jí se zatočila hlava a spadla ze schodů,“ vymýšlel si Harry. I jemu se výmluva zdála přitažená za vlasy, ale momentálně jinou neměl.
Profesorka na něj hodila nevěřícný obličej, jestli si z ní náhodu nedělá legraci: „Pottere, vy si myslíte, že já nepoznám, že byla zraněna nějakou kletbou?? Okamžitě mi dejte vaši hůlku!!“
Harry hůlku pevně sevřel v kapse: „Já ji, ale tady s sebou nemám!!“
Profesorka se zamračila: „Acio!“
Harrymu se hůlka proklouzla mezi prsty, vyletěla z kapsy a profesorka ji chytila: „Nechápu Pottere, proč si to děláte ještě těžší, vždyť vy jste ji zabil,“ i madame Pomfreyová říkala, že už se nedá nic dělat: „Teď to záleží už jenom na Nicoll.“
„NE, paní profesorko, já nic neudělal, já to nebyl, přísahám!!!“
Harryho mozek začal panikařit ne z toho, že je v průšvihu, ale z toho, že zabil nevinného člověka. Nakonec se z něj stal opravdový vrah, není o moc lepší než Červíček, ten také zavraždil své přátele, ale on to alespoň neudělal osobně, ale Harry ano. Stal se z něj vrah. Začaly se mu do očí tlačit slzy strachu. Ale také lítosti.
Profesorka si jeho hůlku velice pozorně prohlížela: „Tak teď se podíváme jaká byla její poslední kouzla.“
Pak se, ale stalo něco neočekávaného, zavrzala postel. Harry i McGonagallová se otočili tím směrem. Nicollina ruka se jasně pohnula, vypadalo to, jakoby měla nějakou noční můru, oháněla se rukama a mumlala jakési zaříkadla. Harrymu se ohromně ulevilo, z jeho srdce se uvolnil snad tunový balvan a spadnul, jeho srdce zase dostalo pravidelný rytmus a jeho mozek se začínal uklidňovat. I když pomalu, ale přece. Už bylo jasné, že není vrah.
„Madame Pomfreyová!!!“ vřeštěla profesorka.
Léčitelka vešla: „Ano paní profesorko!“ I ona měla zarudlé oči.
„Podívejte se,“ ukazovala jí nadšeně profesorka, „ona se začíná probírat!!“
Madame Pomfreyová jí jen odpověděla: „Ale to není možné Minervo, nedělejte si plané naděje. Ona už se nikdy neprobere.“
Profesorka ji popadla za rukáv a táhla k lůžku. To už se Nicoll probudila: „Kde to jsem?? A co se vlastně stalo??“
„Nic tě nebolí?? Zdá se ti, že je všechno v pořádku??“ starala se Madame Pomfreyová. Která vypadala velice šťastně, zřejmě se jí také neskonale ulevilo.
„JO, já myslím, že jsem v pořádku!! Ale co se vlastně stalo, já si nic nepamatuji!“ otočila se na Harryho s nevinným obličejem.
Jakoby si profesorka vzpomněla proč tam Harry je: „Pan Potter nám tady tvrdí, že jste se chtěli jít podívat na jedno souhvězdí do astronomické věže, ale vy jste pak spadla ze schodiště, je to pravda??“
Nicoll se nejprve podívala na Harryho a pak na profesorku, rozhodným hlasem pronesla: „Ano, ano už si vzpomínám, bylo to přesně tak jak říká Harry.“
Profesorce se ani nechtělo věřit vlastním uším: „A jsi si tím opravdu jistá, že tě někdo nenapadnul??“
„Ano, tím jsem si naprosto jistá!!“ odpověděla jí Nicoll.
„Pacientka potřebuje klid, prosím odejděte!!“ vyhnala je Medame Pomfreyová.
Jakmile byli za dveřmi prohlásila profesorka: „Sice se mi to nezdá Pottere, ale tak musím vám věřit, ale zase na druhou stranu se mi nezdá, že by jste ji VY napadnul. Pro vaše dobro s nikým o dnešní noci nemluvte! Nešiřte paniku! O vašem trestu si promluvíme později!!“
Vrazila mu hůlku do ruky tak prudce, že mu vyrazila dech.
„O jakém trestu??“ děsil se Harry.
„Sice jste pozorovali souhvězdí, ale to vás neopravňuje chodit v noci po škole, proto vám i slečně Spaperové udělím školní trest a k tomu Nebelvíru srážím 30bodů, za každého! Pěkný den!!“ profesorka odkráčela.
Harry nasupeně pohodil hlavou a vyrazil do své věže, ale cestou mu došlo, že mohlo být daleko hůř. Málem se z něj stal vrah, teď je z něj jenom násilník.
Opravdu pozitivní vyhlídky do nového dne!! myslel si.