Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohřeb....................................................... Nikdo se ani nenadál a přišli Vánoce. Nikdo se už nepokoušel zadávat jim nějaké úkoly, protože se nikdo nechtěl před Vánoci rozčilovat. Více méně se Harrymu zdálo, že je ve škole klid. Harry seděl společně s Ronem v ložnici. Balili si věci do kufru. Harry už byl téměř u konce, když tu najednou se přímo před Harrym zhmotnil skřítek Dobby. Skřítek Harryho tak vyděsil, že málem spadnul s postele. Harryho poděsil skřítkův výraz. Dobbyho vždycky veselý obličej byl teď smutný a z jeho očí, velikých jako tenisové míčky, kapaly slzy. „Copak se stalo Dobby???“ zeptal se ho Ron. Teď se skřítek rozeštkal, popadl Harryho za nohu a plakal mu na nohavice. Ron to sledoval s viditelným odporem. Skřítek si za chvíli uvědomil co dělá, hned přestal vysmrkal se do kapesníku, který měl přivázaný na hlavě jako turban. S očima plnýma slz se podíval na Harryho: „Dobby se moc omlouvá, pane, ale Dobby je strašně smutný. Pane, stala se hrozná věc,je to tragédie. Pane to ten váš skřítek, on, on ...............................“ Dobby se znova rozplakal, „pane Krátura umřel.“ Dobby začal kvílet a stále smrkal do kapesníku. Harry s Ronem se po sobě podívali. Oba dva skřítka Kráturu nesnášeli. Proto v sobě pro něj nenašli ani špetku soucitu. Harry ho nenáviděl od té doby, co pomohl tomu, aby byl Sirius zavražděn. Dobby se zhroutil v slzách na koberec: „Pane, ale on přece nebyl tak starý, proč musel umřít?“ Harry se nechápavě díval na skřítka: „Dobby, Krátura byl jenom malý podlý ničema. Nezaslouží si, abys tady nad ním plakal. On by kvůli tobě neuronil ani slzu.“ Dobby se trochu vzchopil: „Ano, pane já vím, ale žil tady s námi a mě to přišlo hrozně moc líto, že už tady není. Ale pane, je tu ještě jedna věc. Je to moc důležité pane!!“ Skřítek ho pořádně vyděsil snad po něm nemůže chtít, aby s sebou tahal Kráturovu mrtvolu v kufru. O tom opravdu neuvažoval, co když je takový nějaký zákon, že když skřítek umře musí si jej pán odvést: „O co se jedná Dobby???“ „Pane, musíme pro Kráturu uspořádat pohřeb. A on by určitě chtěl, aby se s ním jeho pán rozloučil. Pohřeb se bude konat dnes večer pane. Přijdete??“ Dobby se na něj podíval prosebným výrazem. Ron se postavil přesně za skřítka a posunky mu naznačoval, že ho to nesmí ani napadnout. Harry se podíval na skřítka a pak na Rona: „No, přijdu Dobby a můžu s sebou někoho přivést??“ Dobby se na něj přes slzy usmál: „Samozřejmě pane. Přijdte prosím, dnes večer do kuchyně, uděláme na jeho počest hostinu. Přijďte v osm hodin.“ Skřítek se vznesl a s prásknutím zmizel. „Harry, zbláznil ses?? Zmeškáme vánoční hostinu. A krom toho, tobě se chce být na pohřbu toho malého smrdutého parchanta???“ Harry se musel na chvíli zamyslet: „Ale tak Rona, já jsem to nemohl odmítnout kvůli Dobbymu! Prostě to jinak nešlo!“ Ronovy se to zdálo jako nejšílenější nápad v tomto roce, mimo ilegální návštěvu Braunovi rodiny. Vzpupně trhl rameny a šel si dobalit věci. Po krátkém přemlouvání Harrymu slíbil, že s ním na ten pohřeb půjde. Harry nevěděl, jestli má požádat i Hermionu. Byla na něj pořád bůhvíproč napružená. Vyjížděla na něj k vůli každé maličkosti stejně jako na Rona. Veškerý svůj čas trávila v knihovně. Než se jí stačil zeptat, přišla k němu sama: „Harry, Ron mi řekl, že Krátura umřel. A že jdete večer na pohřeb. Jen jsem ti chtěla říct, že mě to moc mrzí.“ Harry ji nechápal: „Co tě jako má mrzet??? Já ti nerozumím!!“ Do Hermionina hlasu se zase vetřel ten útočný tón: „Jak nevíš o čem mluvím!! Mrzí mně, že ti umřel Krátura. jen jsem ti to chtěla říct. Nic jiného.“ Hermiona chtěla odejít, Harry ji pevně chytnul za loket: „Hermiono, mohla bys mi vysvětlit co se to s tebou děje??“ Hermiona se zhroutila do křesla: „Já vím, že jsem poslední dobu hodně otravná. Ale nevím proč? Mám hrozný strach o tebe, o Rona, o všechny. Na nic se nemůžu soustředit a teď když je tu Nicoll najednou si připadám jako hloupá husa. Připadá mi, že ona je stokrát lepší než já. Já jsem asi nikdy nebyla dost dobrá. Nic nejde tak jak bych chtěla. Pořád se snažím najít něco, co by ti mohlo pomoct, ale pořád nic nemám.“ Harry poprvé za život sám od sebe kamarádku obejmul: „Ale Hermiono, snad si nemyslíš, že bys nebyla dost dobrá? Vždyť bez tebe bych to všechno nezvládl a taky tě můžu ujistit, že nejsi hloupá husa. A víš co, pojď s námi na ten dnešní pohřeb!! Sice to není moc na zvednutí nálady, ale tak po dlouhé době půjdeme někam všichni tři.“ Nebyla to prosba, ale spíše rozkaz. Hermiona jen kývla a vrátila se ke svému domácímu úkolu. Nikdo se ani nenadál a byl večer. Všichni se těšili na oslavu, všichni mimo Harryho a Rona. Hermiona se na Kráturův pohřeb těšila, mohla se zase podívat jak si žijí domácí skřítkové. Ještě pořád ji nepustil SPOŽÚS, ovšem měla na něj málo času jak sama říkala, takže k velké radosti všech ho musela na čas přerušit. Za pět minut osm Harry s Ronem a Hermionou vyrazili do kuchyně. Šli temnými chodbami hradu. Harry s Ronem závistivě poslouchali veselé mluvení, vycházející z Velké síně. Přišli až k obrazu na kterém byla mísa s ovocem. Uprostřed mísy byla obrovská žlutá hruška. Hermiona po ní přejela prstem, hruška se zahihňala a změnila se v lesklou kliku. Hermiona za ni vzala a vešla dovnitř. Harry ji následoval, Ron se ještě smutným pohledem podíval směrem k Velké síni a pak s povzdechem vešel. Jakmile byli všichni tři v kuchyni dveře se za nimi zavřeli. Harry se rozhlédl po kuchyni. Takovou ji ještě neviděl, všude kam dohlédl byli zapálené svíčky. Na jednom ze čtyř stolů byla připravená velká hostina. Byli tam všechny druhy jídla jako byli ve Velké síni. Ron náhle přestal litovat toho, že sem vůbec šel. Vzadu u ohniště byli shromážděni všichni skřítkové. Všichni tři se vydali tímto směrem, všichni skřítkové jim zdvořile uhýbali z cesty. Harry však ani na jednom z obličejů neviděl žádný záchvěv lítosti. Viděl jenom kamenné obličeje. Krátura zřejmě nebyl moc populární. Když dorazili k krbu uviděli obrovský pekáč, celý potažený bílým prostěradlem, a v něm položeného Kráturu. Harrymu se skřítek zdál ještě pohublejší a ošklivější než před rokem. Kůže na něm tak visela, že vypadal jako by měl tělo nejmíň o tři čísla menší. Jediný v místnosti, který truchlil doopravdy byl Dobby. Ten seděl na maličké stoličce vedle provizorní rakve: „Vítejte Harry Pottere! Vítejte přátelé Harryho Pottera! Prosím pojďte se posadit ke stolu!“ Dobby se hlučně vysmrkal do kapesníku. Skřítci se zatím usadili. Harryho posadili do čela stolu, Rona a Hermionu po stranách. Celá večeře proběhla mlčky, pokud se nepočítalo Dobbyho smrkání. Hodiny v kuchyni právě odbíjeli devět hodin, když skřítkové začali sklízet ze stolu. Hovor ve Velké síni také pomalu utichal zřejmě před malou chvíli skončila oslava. Dobby se otočil na Harryho: „Pojďte pane půjdeme!“ za chvíli se Dobby musí s ostatními pustit do nádobí z dnešní oslavy. Hermiona dělala, že tohle přeslechla. Čtyři skřítkové popadli pekáč a vypochodovali s ním ven ze dveří. Nešli vchodem, kterým přišel Harry. Vedle krbu byl udělaný ještě jeden východ. Ten vedl přímo na Bradavické pozemky. Skřítkové s pekáčem šli až k jezeru. Tam se zastavili. Počkali až k nim všichni přijdou, potom položili rakev a zařadili se. Dobby si stoupnul za rakev: „Teď by mohl Harry Potter říct nějaká slova, byl pán Krátury a jemu přísluší, aby poslední slova Kráturovi řekl on!!“ Do Harryho jako by uhodilo, už to, že sem musel, ho téměř obtěžovalo, ale ještě pronášet smuteční řeč, nad tím koho nenáviděl tak to mu bylo proti srsti. Ale bojovnost jo rychle opustila, když viděl vyčkávavý pohled skřítků: „NO, hmm! Všichni víme proč jsme se tu sešli, abychom se rozloučili s naším skřítkem Kráturou.“ Harry se snažil napodobovat řeč profesora Křiklana, který loni měl řeč při pohřbu obřího pavouka Aragoga. „Krátura byl domácí skřítek, který se od všech ostatních skřítků výrazně lišil a to svojí povahou. Nikdy jsem nepotkal takového skřítka.Odpočívej v pokoji Kráturo!!!“ Jakmile dořekl tahle slova, najednou se nějaká neviditelná síla zvedla Kráturu do výšky. Jeho vyhublé nožičky se vznášely nad hlavami všech přítomných. Ze skřítkova těla vytryskl jantarově zbarvený pramen světla. Potom druhý, třetí, čtvrtý až bylo celé jeho tělo protkáno paprsky. Pak celé jeho tělo zahalila modrá mlha. Když se konečně rozplynula, Krátura už tam nebyl. Skřítkové sbalili pekáč a odcházeli směrem k hradu. Ron vzal plačící Hermionu za ramena a odešli také. Harry tam zůstal s Dobbym o samotě: „Hmm, Dobby jak je možné, že Krátura zmizel??“ Dobby se na něj nechápavě podíval: „Ale pane, Krátura umřel ,pane. Takhle domácí skřítkové umírají!“ „Ale já jsem viděl v jednom domě, kde byli utnuté skřítkovské hlavy a ty nezmizely!!“ „Ano, protože neumřeli tak jako Krátura. Umřeli proto, že někdo chtěl, aby umřeli a tak nezmizeli, ale pokud skřítek umře stářím tak takhle zmizí.“ odpovědělk mu skřítek a také odešel do hradu. Harry si to všechno musel srovnat v hlavě. Potom také vyrazil cestou k hradu. Před vchodem do kuchyně uviděl Rona a Hermionu jak se líbají. Harryho proti jeho vůli zaplavila vlna radosti. Po dlouhé době viděl oba kamarády šťastné! A když byli šťastní oni, byl Harry taky. Harry se nenápadně protáhl mezi keři a vešel zpátky do kuchyně, skřítkové už pozhasínali svíčky. Po všech stolech bylo odházené nádobí. Skřítkové byli v plné práci, ale přesto se Harryho ptali jestli ještě něco nepotřebuje. Harry se s nimi rozloučil a vyšel vchodem za obrazem na chodbu. Vystoupal několik pater, vrátil se do společenské místnosti. Musel ještě dobalit kufr! Zítra se vracel domů, do Doupěte!! Harrymu se zdálo, že spal tak minutu, když ho Ron začal budit. Když se mu konečně podařilo nemžourat, protože ložnice byla plná světla, zubila se nad ním kamarádova pihatá tvář. Harry se oblékl, pyžamo musel ještě dát do kufru, ještě zaskočil do sovince pro Hedviku. Ron se neměl jít s ním a tak se tam Harry vypravil sám. Přišel až do věže, od loňska se tady nic nezměnilo, podlaha byla pokryta ptačím trusem a kostrami mrtvých živočichů. Harry se snažil najít Hedviku, nebylo to nic těžkého, sovice sněžní byla mezi hnědými sovami vždycky nápadná. Sova se mu posadila na rameno a nechala se odnést a dát do klece. Harry dal klec ke kufru a vyrazil na snídani, ve Velké síni bylo plno, ale Ron mu držel místo. Po snídani se všichni ti, co odjížděli na Vánoce vydali zasněženou cestou do Prasinek. Harry se podíval na zasněžené Bradavice a pak nastoupil do vlaku, Bradavice mu pozvolna mizely, až se ztratili za kopcem.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář