Jdi na obsah Jdi na menu
 


V Chroptící chýši................................ Jaro se letos vydařilo, stromy kvetly a opojně voněly. Pokaždé, když Harry společně s Ginny vyrazili na procházku, cítili, že se každým dnem víc a víc blíží květen. A s ním i léto. Uplynul už týden od incidentu v ředitelně. Harry už si s ničím nelámal hlavu, jenom z následujícími zkouškami z přemisťování a nakonec pak OVCE, které se skládali na začátku června... Teď se cítil hrozně volný a svobodný, vysloveně prožíval každý den, každou hodinu, každou minutu. Jak dny plynuly, stával se zase čím dál tím víc zamlklejším.... Bylo odpoledne. Desátý den od zničení viteálu, když k němu přišla Nicoll a pošeptala mu: „Ehm, Harry, no já bych tě chtěla poprosit, jestli by si se mnou nezašel navštívit Draca.... no on už je tam skoro dva týdny sám....“ Harrymu se zdálo, že jí přeskočilo: „Ty ses snad zbláznila!!! Vždyť přece víš, co říkal ten z ministerstva, že je tady všechno hlídané, do posledního kamene a ono to zaznamená jakékoli kouzlo.. a.. navíc...“ „Jenže, my žádná kouzla dělat nebudeme. Prostě jenom vyrazíme na procházku bez kouzel!! Nikdo nic nezjistí...“ nedala se Nicoll. Měla už výpravu vymyšlenou do posledního detailu. Harry nemohl nic dělat, měla všechno dokonale promyšlené, i když mu svěřila svůj plán: „No, ale je tu jenom jedna maličkost, jak se dostaneme do té Chroptící chýše.. no můžeme jít Hlavní branou, ale ta by mohla být hlídána, takže já spoléhám na to, že ty máš, hmmm nějaký nápad jak se tam dostat trochu jinak....“ Harry se zamyslel: „No, možná by tady byla cesta, ale nevím, jestli je bezpečná...., ale jestli je to tak moc důležité, tak bychom to asi měli zkusit.“ Bylo mu to proti srsti, ale přece jenom mu zachránila život. Tak musí něco obětovat, ale není tohle až moc velká cena?? Nestačilo by něco jednoduššího.. ale zase na druhou stranu, i on by chtěl vidět Ginny, takže ..... „Tak jo, a kdy vyrazíme,“ ptala se ho netrpělivě Nicoll, už nadšeně poskakovala po pokoji... Teď už to nešlo zastavit. Bylo mu jasné že už jí tenhle bláznivý nápad z hlavy nevytluče: „No, tak za týden, možná za dva.. jo, to by šlo, já si myslím, že než si všechno pojistíme, tak to tak vyjde.... počítej tak za dva týdny.“ Nicoll zmrzl obličej a ledovým tónem pronesla: „Hmmm, ale já myslela, že vyrazíme dneska v noci, já už dál nehodlám čekat. Klidně půjdu sama, jestli ty se bojíš, ale tohle jsem od tebe nečekala Harry!!“ Harry rozhořčeně vyskočil z křesla: „Jo, tak dobře...... Dneska o půlnoci se sejdeme tady a vyrazíme, ale doufejme, že nás nikdo nenachytá, protože už by nám to podruhé nikdo nevěřil...“ „Neboj, stačí jenom, když nepoužijeme kouzla... nic se nestane, díky Harry!! Moc Díky!!!“ popadla ho za ruce a obtančila s ním celou společenskou místnost, pak ho políbila na tvář. Harry jasně cítil jak mu hoří uši. Všichni v místnosti se netajili tím, že se jim to zdálo velmi legrační. Už tam nemohl vydržet, sebral se a šel se podívat po Ronovi. Dneska měli poslední trénink před závěrečným zápasem, zítra si to měli rozdat s Mrzimorem.. Sice poslední zápas se Zmijozelem prohráli, ale jenom o deset bodů. Ovšem letos proti sobě nastoupili neobyčejně silné týmy. Nebelvír se držel na třetím místě, na záda mu dýchal Mrzimor, ale jim by stačilo skóre 160:150, a jak už se několikrát stalo tohle nebylo nemožné. S přibližujícím se datumem měl Ron stále nižší a nižší ambice.. takže to takový výsledek mohl být více než pravděpodobný. Ale zase na druhou stranu, Nebelvír od prvního místa dělilo jenom 100 bodů, takže stačilo, aby měli 100 bodů a nedovolit Mrzimorským, aby měli více než oni... Nebyl to snadný úkol, Harry moc dobře věděl, že jeho družstvo je na tom bídně, snažili se všichni, tréninky byli jedničkové, ale zápasy o to horší. Rona našel až v šatně, už oblečeného a připraveného na trénink. Absolutně odmítal mluvit.. nikomu neodpovídal na otázky jenom tupě zíral do zdi. Ginny už to nemohla strpět: „Koukej se sebrat Ronalde!!“ „Starej se o sebe!“ odbyl ji Ron, ale v zápětí už zase koukal do zdi. To by ovšem nemohla být Ginny, aby si tohle nechala líbit: „Zase se lituješ Rone, viď?? No, jo, ono je hrozné, že ti tady všichni věříme. Ty jsi, ale chudáček... Hele už jsi dost velký na to, abys věděl jak se věci mají. Nebudeme si nic nalhávat.... tvoje výkony jako brankářské jsou naprosto příšerné, ale my jsme tě ještě nevyměnili, protože stále věříme, že to dokážeš... Tak nás koukej nezklamat... ZASE!!!“ dodala. S Ronem jakoby to ani nehlo, všechna její slova šla mimo něj. Celý jeho svět se smrsknul do jedné, kdysi bílé teď šedé stěny. Harry počkal, až se všichni obléknou a pak dal povel k odchodu. Kulový blesk si nesl na rameni. Dneska byl ideální den ke tréninku. Slunečno, ani nebylo horko pofukoval příjemný větřík.. Harry nasedl na koště a pořádně se odrazil za ním v závěsu jeho šest spoluhráčů. Větřík mu příjemně čechral čupřinu. Zapískal na píšťalku a začali. Do vzduchu za nimi vyletělo několik míčů. Červeného Camrálu se hned zmocnila Ginny a neuvěřitelnou rychlostí vyrazila na branku. Za ním letěli Demelza a Nicoll, čekající na přihrávku. Potlouky už byli také ve hře. Peaks a Coote už se za nimi hnali a snažili se je odpálit co nejpřesněji do brakových tyčí na druhé straně, protože zatím nemohou zkoušet v opravdové hře, nemůžou si dovolit jakékoli zranění. Všichni jsou odhodlaní zítra vyhrát. Harry kroužil nad stadionem a pozoroval jak si vedou ostatní. Byl s jejich výkonem velmi spokojený, ovšem zase až na Rona, ten jakoukoli přesnější střelu prostě pustil. Harry zaslechl svišťový zvuk křídel, otočil se. Zahlédl malinkatý míč - Zlatonku. Přitisknul se k násadě koštěte. A už za několik sekund sevřel vzpouzející se míček do dlaně. Pak už jenom dolaďovali zítřejší taktiku. Když skončili, Harry se musel zamyslet: Měl by Ronovi něco říct? Něco co by ho potěšilo?? Nakonec se rozhodl, že mu to dneska muselo stačit od Ginny, takže ho nechtěl ještě víc rozhodit. Ovšem tohle se nezdálo Ginny. Ta si Rona odchytila hned jakmile zdrceně vyšel ze šatny. Hrozně se do něj pustila, Ron jenom mlčky kýval rameny.. Harry to už nechtěl poslouchat proto se rychle oblékl, přehodil si Blesk přes rameno a vyrazil na večeři. Předtím si musel uložit koště. Když dorazil do Velké síně, byla už poloprázdná, zřejmě dnešní trénink malinko protáhli. Mísy, vždy plné, teď poloprázdné, ale dobrot tam zbylo mnoho. Harry si naložil plný talíř guláše, pohodlně se uvelebil na židli a s obrovskou chutí se pustil do jídla. Za pár minut se k němu přiřítila Nicoll: „Ehm, Harry nezapomněl si??“ Harry se zakuckal: „Co?? Na co jsem zase zapomněl??“ Došlo mu to hned jakmile spatřil její kyselý výraz. „Jo, aha jo. No nezapomněl sejdeme se o půlnoci, ale Nicoll nemyslíš, že by bylo vhodnější ještě počkat.. No, podle mně to není bezpečné..“ „To nebylo nikdy Harry. Podívej, já tě do ničeho nenutím, stačí jen, když mi řekneš, jak se tam dostat. Nemusíš tam chodit, jestli nechceš..“ „No, abych řekl pravdu... tak se mi tam moc nechce, ale....“ řekl Harry a nabral si další lžíci guláše. „Fajn.“ prskla Nicoll, „tak jo, nikam nechoď, ale koukej vyklopit jak se tam dostanu.. teda promiň, prosím, řekl bys mi, jak se tam dostanu??“ zopakovala svou žádost, když viděla Harryho šokovaný výraz... „Ne, já půjdu s tebou!!“ rozhodnul se Harry. Vidina velkého dobrodružství, kde se nemůže skoro nic stát ho lákala, tak proč to nezkusit. „O půlnoci tě čekám ve společenské místnosti.!!“ Harry právě dojedl a nechal tam Nicoll opuštěnou. Harry musel jít hned spát, aby byl o půlnoci alespoň trochu vyspaný. Zítra je čekal náročný den a lítat někde o půlnoci kdoví do kdy, bylo skoro šílené. Ale co už mohl dělat, slíbil to a nemohl přece vypadat jako bábovka. Hupsnul do postele. Usnout mu nedělalo potíže, protože po tréninku byl notně unavený. Dneska asi fakt přetáhli... Harry se probudil, někdo do něj šťouchl. Zaostřil do tmy, poznal Nicoll jak sedí na jeho posteli: „Jo, na tebe je spolehnutí, je skoro jedna a ty nikde, ospalče!! Tebe si poslat pro smrt, opravdu. Tak se koukej oblíkat, nebo sis to zase rozmyslel???“ oči se jí zlověstně zablýskaly. Harry rychle zakroutil hlavou, už zase ho začínala děsit. Přehodil si přes hábit plášť, na tu chvíli se ani nepřevlékal do pyžama. Za pár minut za rozčileného brblání Buclaté dámy vyšli portrétem do tajemných chodeb Bradavic. Jejich stíny vypadali tak strašidelně a jejich kroky se odráželi v prostorných chodbách, kdo by neviděl, myslel by, že jich jde přinejmenším regiment. Harry začal drkotat zuby, byl rozespalý a venku to vypadalo na pěknou bouřku: „Sakra,“ pomyslel si, „těšil jsem se na pěkné počasí na zápas. Ale vypadá to na déšť. Tak to nebude moc příjemný zápas.“ Myslí mu proběhla vzpomínka na zápas ve třetím ročníku. To se na zápas, přišli podívat, mimo studentů, mozkomoři. Naprosto přesně si pamatoval, ten chlad v žaludku, ten pocit naprosté beznaděje, když z něj mozkomoři vysáli všechnu radost. Byl to zlomek sekundy, pak už jen padal, padal to tmy. Nakonec se probudil na ošetřovně. Zápas nakonec prohráli. Tehdy ztratil svoje první koště - Nimbus 2000. Doufal, že je zítra nestihne podobný osud. Za celou cestu nikdo nepromluvil. Jakmile vyšli z hradu, začalo pršet. Nicoll to neodradilo, i přes to, že ji déšť s větrem štípali do tváře, šla dál. Harry zakroutil hlavou, ale nakonec srazil paty a vyrazil za ní, do nevlídné noci. Už byli u vstupní brány, Nicoll bezmyšlenkovitě chtěla projít, ale Harry ji zadržel: „Teď nás tady budou hlídat, tudy nemůžeme jít. Já znám jinou cestu sice trochu míň bezpečnější, ale zase by nás tam nikdo nehledal, ale nejsem si jistý, že ji taky nikdo nehlídá, ale rozhodně méně, než bránu..“ Nicoll ho jen nerada poslechla, ale přece jen ho následovala. Harry sám nevěděl, jestli je to dobrý nápad, ale jestli se chtěli nenápadně dostat z Bradavic do Prasinek muselo to být tudy. Zastavil se v dostatečné vzdálenosti od vrby Mlátičky. Nicoll se na něj překvapeně otočila: „Ehm, nechci vypadat hloupě, ale co tady děláme??“ Harry se jí to pokusil vysvětlit: „No, tady pod vrbou je tajná chodba přímo do Chroptící chýše.“ Jakmile tohle zaslechla tak vyrazila přímo na vrbu. Harry ji stihnul ještě popadnout za rukáv: „Ale, je tu jeden problém..“ Zavyla jako zvíře: „Co je zase za problém, nezdá se ti to dost bezpečné??? Mně tedy ano, ale musím ti poděkovat, tohle by mně ani ve snu nenapadlo. No tak, jdeme ne!!“ nedokázala skrýt svoje vzrušení. Harry váhal jestli ji tohle alespoň zastaví: „No, jenomže, aby vrba znehybněla musíme se dotknout suku na kmeni... no a tam se nikdo nedostane nebo jenom někdo hodně malý.. jako třeba myš nebo králík....“ „Harry, tohle přece není problém!! Tohle je pro mně maličkost.... dívej se!!“ zašvitořila. Zavřela oči a za chvilku z byl malinkatý chundelatý králík, který mu vzrušeně poskakoval kolem nohy. Pak se začal blížit k vrbě. Při každém jejím pohybu králík poplašeně uskočil. Ale jednou si nedal pozor a jedna obrovská větev dopadla těsně vedle jeho ocásku. Harry se mohl jenom dívat, vrba byla rychlejší než lidský výkřik. Stačilo by jedno mávnutí větví a králík už by nebyl. Nicoll, králík se otřepala a pospíšila si ke kmeni. tam už byla v bezpečí. Chvíli váhala a pak se opatrně dotkla velkého suku na kmeni. Vrba se jemně zatřásla a zůstala klidně stát, nepohnul se ani lísteček, ani větvička. I přes to měl Harry strach, už několikrát měl co dočinění s vrbou a nikdy to nebylo moc příjemné. Nicoll zvědavě okukovala vrbu: „Hmm a jak se dostaneme dovnitř.. na to je taky nějaký suk nebo něco podobného??“ Harry zatím hledal vchod do tajné chodby, už ho našel. Zamával na Nicoll, ta jako poslušný psík přiběhla, aby si mohla prohlédnout obrovský temný otvor. Vytáhla z kabátu hůlku: „Posvítíme si na to!! Lu....!!!“ „NE,“ stačil ji Harry zarazit, „vždyť víš, nesmíme použít žádné kouzlo, sice nevím, jestli se to vztahuje i na tajné chodby, ale nebudeme riskovat, je to jasné!!!“ „Jo, promiň Harry, já jsem si to jenom neuvědomila, jsem trochu nervózní, jinak bych na takovou věc přišla. Moc se omlouvám!!!“ „To nic! Už musíme jít.. Není to zrovna krátká cesta. Harry se pomalu spouštěl do temnoty. Všude bylo vlhko a tma. Nebylo vůbec vidět. Mohli jít jenom podle hmatu, Harry se připlácl na stěnu a počkal až se i ona nasouká dovnitř. Jakmile uslyšel jak za ním dopadla, vydal se na cestu. Ještě, že cesta nikam nezahýbala, jinak by se určitě ztratili. Harry absolutně neměl ponětí kde se nacházejí. Pak do něčeho narazil. Poznal, že jsou to dveře: „Tak, už jsme tady.. no, aspoň doufám!!“ Zakřenil se na ni. Neviděl jestli mu úsměv alespoň opětovala, ale tlačila se dopředu div ho neporazila: „Dovolíš Harry, já bych ráda šla první, jestli ti to nevadí!!!“ „Ne, klidně běž první, já tam ani jít nemusím. No, víš co, já tě pak dohoním jo??“ zeptal se jí. „Jo, klidně si tu počkej, když chceš, já jdu nahoru.. a jsme tu určitě dobře?? No, nerada bych někomu vlezla do obýváku!!“ otočila se za ním. „Nezbývá nám, než doufat....“ pousmál se Harry a posadil se na studené schody. Nicoll zatím vyběhla schody, Harry slyšel, jak dupe po schodech, pak zaslechl radostné zapištění. Pak tlumený hovor. Po pár minutách měl Harry čekání v zatuchlé a vlhké tejné chodbě dost. Chtělo se mu spát, byla mu zima. Chtěl jenom jedno, ať už si pospíší. Bůh ví kolik je hodin, ale za chvíli musel jít na zápas a on by se před ním chtěl ještě trochu vyspat a ona by měla taky. Její výkony jsou sice velmi dobré, ale ještě to nebyla Angelina, Alice nebo Katie. Takže, abychom to zítra měli šanci vyhrát, musí se hodně snažit. Musí být odpočatá. Harry vstal a vypravil se ji hledat. Ani nevěděl proč, šel velmi potichu. Celý dům se pod nárazy větru prohýbal a jakoby plakal. Vydával ze sebe skřípavé zvuky, které neuvěřitelně připomínali vzlykot. Harry vystoupal do prvního patra. Nenašel tam nic, jenom ze zvědavosti nakouknul do místností. Nebylo tam nic k vidění tak se vydal po skřípajících schodech dál. V jedné místnosti se svítilo. Dveře byli pootevřené. Opatrně se podíval do místnosti. Byl tam Draco a Nicoll. Draco seděl ve starém křesle a Nicoll mu seděla na kolenou a přitom mu tlumeně vzlykala do hábitu. Malfoy vypadal taky velice smutně. Harrymu nebylo zrovna nejlíp. Uvědomil si, že on to má vlastně s Ginny jednodušší než oni dva. Jednoho z nich Voldenort určitě zabije a jestli se pokusí zabít Draca tak je jasné, že se Nicoll pokusí zabít Voldenmorta sama, i kdyby sama měla položit život. I jeho měl Voldemort zabít, ale snad na Ginny neměl políčeno.. nebo snad ano? ne, na tohle nehodlal myslet. Měl by být šťastný, že se s ní vidí denně, že si mohou popovídat, kdy chtějí... On si vlastně nikdy neuvědomil, jaké má štěstí oproti nim. Asi se narodili ve špatnou dobu. Možná by bylo lépe, kdyby se nikdy nepotkali... Harry se trochu víc opřel o dveře a ty zavrzaly, oba dva vyskočili skoro současně. Vytáhli hůlky a rozhlíželi se po pokoji. Harry musel vejít, jinak by ho prošpikovali kletbami a on si hůlku nechal v ložnici, věděl, že ji tejně nebude moci použít.. Vešel. „No, Nicoll, už bychom asi měli jít. Už je čas. Navíc, zítra na nás čeká zápas, takže já bych byl raději, kdybychom už šli a navíc kdykoli se může někdo probudit a zjistit, že tam nejsme...“ Připadal si jako ten největší bídák na světě, když viděl jak oba dva pobledli. Malfoy mu byl jedno, jemu to i možná malinko přál, ale jí ublížit nechtěl. Koneckonců to byla jeho kamarádka. Jejich loučení bylo nekonečné. Harry cítil, že je tlačí čas, ale nemohl nic říct, nebylo co. Musel počkat, až se doobjímají. Když se konečně pustili. Harry už chtěl jít.. Nicoll zajela rukou do Dracových vlasů a políbila ho. Malfoy se zdál být nadmíru překvapený. Harry nechápal proč. Když ji konečně pustil. Nicol pomalu odcházela. Tvářila se, jakoby ho viděla naposledy v životě. Po tváři se jí koulely slzy. Harry raději nic neříkal. Zase museli jít podle hmatu. Asi za půl hodiny vylezli z pod vrby Mlátičky. Harry raději ještě stisknul suk, aby vrba znehybněla a oni mohli v klidu projít.. Byla ještě tma, takže ještě nemohlo být tolik hodin. Harry si pospíšil, už se viděl v posteli. Nicoll za ním šla hrozně pomalu a utírala si rudé oči kapesníkem. Konečně přišli až k portrétu. Na něm hlučně pochrupovala dáma v růžovém korzetu. Harry zaklepal na rám: „Vilemínky!!“ Buclatá dáma otevřela jedno oko a zíval: „Ano správně, ale mně zajímá co děláte tak pozdě venku.. A ty Pottere, už jsi to udělal po několikáté asi tě nahlásím ředitelce, už toho buzení mám dost.“ Zděšený Harry jenom otevřel pusu, chtěl něco říct, ale klapal pusou na prázdno jako kapr. Nicoll ho předběhla: „Prosím, nezlobte se dámo. Tentokrát je to moje vina, já jsem ho vytáhla ven. On za nic nemůže. Prosím neříkejte to nikomu...“ Buclatá dáma na ni spiklenecky mrkla: „Aha, já tomu rozumím. I já jsem byla zamilovaná. To byli časy já vím, jak je krásná taková procházka při měsíčku, ale Potter je v celku fešák.. takže se ti nedivím, ale dejte si pozor na Filche, ten pro to nemá pochopení, ten miluje jenom svoji opelichanou kočku. Tak běžte.“ Buclatá dáma se odklopila a vpustila je dovnitř. Nicoll zmizela hned jak mu popřála dobrou noc. Harry se vytratil hned po ní. Teď netoužil po ničem jiném, než po spánku.. Ještě se stihnul podívat kolik je hodin, byli skoro čtyři, asi za pět hodin je čekal zápas o pohár a dva hráči ještě nespí. To není nejlepší začátek..